Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 3764/2014

33 Cdo 3764/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce L. P., zastoupeného Mgr. Vlastimilem Němcem, advokátem se sídlem v Přerově, Wilsonova 217/7, proti žalovanému Ing. J. M., zastoupenému Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem v Brně, nám. 28. října 1898/9, o zaplacení 300.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. dubna 2014, č. j. -195, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 5. prosince 2011, č. j. -118, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 300.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení; v části, jíž žalobce požadoval další úroky z prodlení, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. dubna 2014, č. j. -195, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném vyhovujícím výroku potvrdil.

Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu není podle , , ve znění do 31. 12. 2013 – dále jen „ “ (srovnej článek II bod 1. a 7. , článek II. bod 2. ), přípustné.

Podle platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Žalovaný namítá, že odvolací soud se odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu prezentované rozsudkem sp. zn. , neboť předpokladem úspěšného uplatnění nároku na náhradu škody vůči němu je nemožnost uspokojení práva na vydání bezdůvodného obohacení vůči osobě, jejíž obohacení měl porušením svých povinností (hypoteticky) způsobit. Žalobce vůči třetí osobě, která se na jeho úkor bezdůvodně obohatila, právo na vydání bezdůvodného obohacení dosud soudní cestou neuplatnil. Byť má žalovaný nadále za to, že není ve věci pasivně věcně legitimován, s odkazem na citované rozhodnutí Nejvyššího soudu prosazuje, že žaloba vůči němu je přinejmenším předčasná. Dále namítá, že uzavřená smlouva neměla být posouzena jako smlouva zprostředkovatelská, nýbrž jako smlouva příkazní, a že svou smluvní povinnost splnil, jestliže peníze (zálohu na kupní cenu, kterou od žalobce převzal) předal prodávajícímu, resp. osobě vystupující za prodávajícího.

V rozsudku ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. , s nímž má být rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že poškozený musí nejdříve uplatnit své právo na vydání bezdůvodného obohacení vůči tomu, kdo se na jeho úkor obohatil, a pouze tehdy, je-li zřejmé, že toto právo nebude možno uspokojit, přichází v úvahu úspěšné uplatnění práva na náhradu škody vůči tomu, jehož protiprávní jednání zapříčinilo vznik bezdůvodného obohacení třetí osoby na úkor poškozeného; je tomu tak proto, že jedním z předpokladů úspěšného uplatnění nároku na náhradu škody je v takovém případě nemožnost uspokojit nárok poškozeného na vydání bezdůvodného obohacení vůči této třetí osobě (tzn. vůbec vnik újmy). Žalovaný v dovolání především nesprávně interpretuje rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže dovozuje, že soudy obou stupňů „primárně hodnotily právní důvod žalobcem uplatňované pohledávky jako bezdůvodné obohacení“. Přehlíží přitom, že vůči němu nebyl uplatněn požadavek na náhradu škody, nýbrž šlo o splnění jeho závazku z ústně uzavřené smlouvy o zprostředkování prodeje nemovitosti, kdy odvolací soud - stejně jako soud prvního stupně - vycházel ze zjištění, že žalovaný se smluvně zavázal vrátit žalobci složenou zálohu na kupní cenu v případě, že kupní smlouva, kterou zprostředkovával, nebude ve stanoveném termínu uzavřena. Protože k uzavření kupní smlouvy nedošlo, vznikla žalovanému povinnost zálohu, kterou mu žalobce předal, vrátit. Z uvedeného je zřejmé, že závěry citovaného rozsudku Nejvyššího soudu, jichž se žalovaný dovolává, se v posuzované věci neuplatní.

Podle je dovolatel v dovolání povinen mimo jiné uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle , musí vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení či jeho části (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. ). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle ) obligatorní náležitostí dovolání.

Zbývající část argumentace, kterou žalovaný v dovolání uplatnil („že soudy nesprávně skutkový stav hodnotily dle ustanovení zákona o smlouvě o zprostředkování a nikoli správně dle ustanovení o smlouvě příkazní“, že žalovaný „měl k žalobcově penězům jen právní titul oprávněné držby“, že „peníze předal osobě vystupující za Komerční banku, a. s., čímž svou povinnost splnil“, že soudy pochybily, jestliže „jeho závazek k žalobci hodnotily odděleně od jeho závazku ke svědku K.“ a že „právní titul, z něhož mohl hypoteticky plnit nemůže být dle , ale dle , tedy náhrada škody“), nesplňuje shora uvedený postulát dovolání. Žalovaný ve vztahu k těmto dovolacím námitkám řádným způsobem nevymezil přípustnost dovolání v režimu , tj. neuvedl, který ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání má v tomto směru za naplněný (srovnej a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Absence tohoto údaje zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.

Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle věty první odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn ( věta druhá )

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 25. února 2015

JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á

předsedkyně senátu