Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 948/2013

28

Cdo 948/2013

ROZSUDEK

Ing. M. Š.

,

zastoupené Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 31, proti žalovanému

Ing. J. Š.

, zastoupenému JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem v Praze 9, Křižíkova 56,

o zaplacení částky 251.297,- Kč s příslušenstvím

, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. října 2012, č. j. -83, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. října 2012, č. j. -83, se v napadeném výroku pod bodem I

zrušuje

; současně se zrušuje i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 16. února 2012, č. j. -59, v části, v níž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 143.101,- Kč se „zákonným úrokem z prodlení od 18. října 2011 do zaplacení“, a věc se i v tomto rozsahu

vrací

Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem ze dne 16. února 2012, č. j. -59, Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu v části, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 197.199,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), žalovanému uložil zaplatit žalobkyni 54.098,- Kč s určeným úrokem z prodlení (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci řízení jako manželé byli společnými nájemci bytu (byt v 9. patře domu v P.), který žalovaná v roce 2002 nedobrovolně opustila spolu s nezletilou dcerou účastníků; nadále však hradila pronajímateli bytu nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu, které v plném rozsahu „konzumoval“ žalovaný jako jediný uživatel bytu (a to i poté, co účastníci – manželé – smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu zúžili rozsah svého společného jmění manželů). Manželství účastníků pak zaniklo rozvodem k 21. srpnu 2009. V daném řízení se žalobkyně domáhá náhrady za plnění, jež takto pronajímateli bytu uhradila i za žalovaného v době od července 2005 do června 2011.

Uplatněné právo soud prvního stupně kvalifikoval jako právo na vydání bezdůvodného obohacení, jež vzniklo žalovanému na úkor žalobkyně ( a násl. , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“). Jako takové se právo promlčuje v objektivní (tříleté) a subjektivní (dvouleté) promlčecí době ( a 2 obč. zák.). Jelikož právo bylo uplatněno u soudu dne 20. srpna 2011 a žalobkyně se o obohacení žalovaného dozvídala vždy po úhradě té které částky, pokládá soud prvního stupně uplatněné právo na vydání bezdůvodného obohacení za dobu do 20. srpna 2009 uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí doby za promlčené; proto je žalobkyni – věřitelce – nelze přiznat, za situace, kdy se žalovaný (dlužník) dovolal promlčení ( obč. zák.). Z práva na vydání bezdůvodného obohacení uplatněného před uplynutím promlčecí doby pak soud prvního stupně přiznal žalobkyni náhradu v rozsahu jedné poloviny z celkem zaplacených částek, to jest 54.098,- Kč.

Rozsudkem ze dne 17. října 2012, č. j. -83, Městský soud v Praze (dále jen jako „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku pod bodem I, v části o zaplacení 143.101,- Kč se „zákonným úrokem z prodlení od 18. října 2011 do zaplacení“, potvrdil (výrok I), zatímco do částky 54.098,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, jakož i v závislém výroku nákladovém jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (výrok II).

Odvolací soud vyšel z těchže skutkových zjištění jako soud prvního stupně a jako správný shledal jeho závěr o promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení, jež žalobkyni vzniklo v době před 21. srpnem 2009. Úvahy soudu prvního stupně doplnil o kvalifikaci uplatněného práva na vydání bezdůvodného obohacení jako plnění za jiného podle § 454 obč. zák. Ačkoliv účastníci byli v rozhodné době manželé a jde-li o práva mezi nimi, podle § 114 obč. zák. promlčení ani nepočíná ani neběží, žalobkyní uplatněné právo – uzavírá odvolací soud – má zde povahu opětujícího se plnění, hradila-li žalobkyně opakovaně pronajímateli bytu jak nájemné, tak i úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu; přitom odvolací soud poukázat i na ustanovení , zákon o rodině, ve znění pozdějších předpisů, jež ukládá oběma manželům povinnost hradit náklady společné domácnosti. Ve zbylém rozsahu (zamítnutí žaloby co do částky 54.098,- Kč s příslušenstvím) označil odvolací soud závěry soudu prvního stupně, že se žalobkyni má dostal toliko poloviny (nepromlčené) náhrady, za předčasné, v situaci, kdy žalobkyně tvrdí, že i po rozvodu manželství hradila veškeré závazky vůči pronajímateli, ačkoliv byt nadále užíval výhradě žalovaný.

Proti rozsudku odvolacího soudu, výroku pod bodem I, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně co do částky 143.101,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení z důvodu promlčení práva, podala žalobkyně dovolání. Co do přípustnosti dovolání odkázala na ustanovení , ve znění účinném do 31. 12. 2012 ), co do důvodů má za to, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Za ně pokládá posouzení otázky promlčení práva – jež je zde soudy nižších stupňů kvalifikováno jako právo na vydání bezdůvodného obohacení – ač jde o právo mezi manžely, pro které podle ustanovení obč. zák. platí, že promlčení nepočíná ani neběží, nejde-li o úroky a opětující se plnění. Přitom kritizuje závěr odvolacího soudu, že by předmětem vztahu mezi účastníky měla být opětující se plnění, a zastává názor, že právu na vydání bezdůvodného obohacení (jak je zde uplatněné právo soudy nižších stupňů kvalifikováno) periodicita není vlastní. Poukazuje i na to, že ve vztahu mezi účastníky – manžely – nejde o vztah z nájemní smlouvy a že jeho předmětem není placení nájemného a služeb. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek v napadeném výroku zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný pokládá napadené rozhodnutí za správné a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, případně – shledá-li je dovolací soud přípustným – zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) věc projednal podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „ “), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II., bod 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony).

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným podle ustanovení neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu řeší dovolatelkou označenou právní otázku promlčení práva mezi manžely v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a jde tedy o otázku rozhodovanou soudy rozdílně, pro kterou má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam (srov. ).

Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední ( ), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v otázce označené dovoláním.

O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, posoudil-li soud věc podle nesprávného právního předpisu, nebo správně vybraný právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Nejvyšší soud předesílá, že jsa vázán rozsahem dovolání ( ), jakož i dovoláním vymezeným důvodem ( věta první ), vychází při dovolacím přezkumu z posouzení, že žalobkyně uplatňuje právo na vydání bezdůvodného obohacení, jež dle závěru soudů nižších stupňů vzniklo žalovanému na úkor žalobkyně tím, že žalobkyně v celém rozsahu plnila dluh ze závazkového vztahu založeného smlouvou o nájmu bytu, ačkoliv byt – původně ve společném nájmu bytu manželů – již výhradně užíval žalovaný; tím – uzavírá odvolací soud – byla naplněna skutková podstata bezdůvodného obohacení podle ustanovení obč. zák. Otázkou, pro kterou je rozsudek odvolacího soudu otevřen k dovolacímu přezkumu, je pak otázka povahy uplatněného práva (zda jde o právo, jehož předmětem je opětující se plnění či nikoliv) a na jejím řešení závislá otázka jeho promlčení (v situaci, kdy jde nesporně o právo mezi manžely).

Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (srov. § 451 odst. 2 obč. zák.) Bezdůvodně se obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám (srov. § 454 obč. zák.).

Podle § 101 odst. 1 obč. zák. právo se promlčí, jestliže nebylo vykáno v době v tomto zákoně stanovené. K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat. Právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (srov. § 107 odst. 1 obč. zák.) Nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo (srov. § 107 odst. 2 obč. zák.).

Podle § 112 obč. zák. (ve znění účinném do 30. 8. 2013) uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží. To platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí.

Podle § 114 obč. zák. jde-li o právo mezi zákonnými zástupci na jedné straně a nezletilými dětmi a jinými zastoupenými osobami na druhé straně, promlčení ani nepočíná ani neběží, nejde-li o úroky a opětující se plnění. To platí i o právech mezi manžely.

Obecně platí, že bezdůvodné obohacení je chápáno jako závazek, z něhož vzniká tomu, kdo se obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání tohoto, oč se povinný obohatil. V případě skutkové podstaty podle § 454 obč. zák. spočívá bezdůvodné obohacení v tom, že splněním dlužníkova dluhu se jeho majetkový stav nesnížil, jak by tomu bylo, pokud by svému věřiteli plnil se svého; obohacený získává majetkový prospěch v okamžiku, kdy splněním zanikl jeho dluh vůči věřiteli (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2008, sp. zn. , dostupný – spolu s ostatními rozhodnutími Nejvyššího soudu – na internetových stránkách Nejvyššího soudu

www.nsoud.cz

). Závazek z bezdůvodného obohacení přitom nelze ztotožňovat s právní povinností k plnění ze vztahu mezi dlužníkem (obohaceným) a věřitelem, jež může plynout ze zákona nebo i ze smluvního závazku a jeho předmětem může být i opakující (opětující) se plnění. Pro něj je charakteristické, že není vymezeno celkovou výší (rozsahem celého plnění), nýbrž určením jednotlivých v budoucnu splatných dávek – např. výživné, nájemné nebo pojistné (k tomu přiměřeně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2002, sp. zn. , uveřejněný pod č. 36/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Naproti tomu předmětem závazku z bezdůvodného obohacení je vydání plnění, jež bylo bezdůvodně již získáno, popřípadě poskytnutí peněžité náhrady, není-li restituce „in natura“ možná (srov. § 458 odst. 1 obč. zák.). Takové plnění je pak vymezeno vlastní úhrnnou kvantitou (v případě skutkové podstaty bezdůvodného obohacení dle § 454 obč. zák. tím, v jakém rozsahu zanikl dluh dlužníka plněním poskytnutým třetí osobou), nikoliv určením v budoucnu splatných dávek a dobou (určitou nebo neurčitou), po kterou mají být plněny. Z tohoto vyplývá, že o závazek s opakujícím (opětujícím) se plněním nejde.

Z výše citovaného ustanovení § 114 obč. zák. pak plyne, že u práv mezi zákonnými zástupci na jedné straně a nezletilými dětmi a jinými zastoupenými osobami na druhé straně, jakož i u práv mezi manžely, nejde-li úroky a opětující se plnění, se počátek promlčecí doby odsouvá do toho dne, kdy mezi účastníky občanskoprávního vztahu, z něhož vyplývá příslušné právo, přestane existovat vztah zákonného zastoupení anebo vztah manželský. Již dříve započatá promlčecí doba se za trvání tohoto vztahu staví (shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2011, sp. zn. , rozsudek ze dne 5. srpna 2013, sp. zn. , nebo usnesení ze dne 10. listopadu 2009, sp. zn. – ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud zamítl nálezem ze dne 12. července 2011, sp. zn. ).

Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů se podává, že manželství účastníků zaniklo rozvodem dne 21. srpna 2009 (kdy nabyl právní moci rozsudek o rozvodu manželství) a že práva vůči žalovanému, o něž jde v tomto řízení, žalobkyně u soudu uplatnila dne 20. srpna 2011, tedy před uplynutím promlčecí doby podle § 107 odst. 1 a 2 obč. zák., jež započala běžet až po zániku manželství účastníků (§ 114 obč. zák.).

K argumentaci ustanovením § 19 zákona o rodině sluší se pak uvést, že již z vylíčení rozhodujících skutečností (jimiž žalobkyně vymezila předmět tohoto řízení), je patrno, že žalobkyně nežádá poměrnou úhradu potřeb společné domácnosti dle § 19 odst. 3 zákona o rodině, jestliže v rozhodné době s žalovaným společnou domácnost (srov. § 115 obč. zák.) již fakticky nesdílela a zčásti byla saturována i výživným (byť jinak své odstěhování z bytu – se zřetelem k důsledkům plynoucím z ustanovení § 708 obč. zák. – nepokládá za svobodné a trvalé). V takovém případě je pak pro rozhodnutí věci nepodstatné, zda v případě náhrady podle § 19 odst. 3 zákona o rodině má jít o pravidelnou opětující se dávku, ačkoliv tak zákon – např. na rozdíl od výživného – nestanoví.

Z uvedeného tedy vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem správné není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu zrušil ( , část věty za středníkem, ). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v dotčeném rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( , věta druhá, ).

Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný ( , ).

V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení ( věty druhé ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. ledna 2015

Mgr. Petr Kraus předseda senátu