Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 524/2013

23 Cdo 524/2013

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně G. C., zastoupené JUDr. Martinem Tocikem, advokátem, se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 1461/66, proti žalovanému Ing. J. K., zastoupenému JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem, se sídlem v Brně, Křížová 18, o vydání věci in eventum o zaplacení částky 839.300,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. září 2012, č. j. -437, takto:

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem, v pořadí druhým, ze dne 9. ledna 2012, č. j. -380, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalovaném vydání koně belgického teplokrevníka jménem „Elton von Rocherath“, nar. 25. 5. 2004, číslo registrace v Belgii BEL-W-228745-BVP (bod I. výroku), dále zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 839.300,- Kč s příslušenstvím (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (bod III. a IV. výroku).

K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že ve smyslu ustanovení § 446 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) žalovaný v dobré víře nabyl vlastnické právo ke koni „Elton von Rocherath“. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že pro dobrou víru žalovaného svědčí jak osoba V. T., o němž bylo v průběhu řízení před soudem prvního stupně zjištěno, že se již dlouhá léta pohybuje v oblasti jezdeckého sportu, je uznávaným jezdcem, trenérem i obchodníkem s koňmi, zúčastnil se dražby, při níž byl předmětný kůň vydražen. V řízení bylo prokázáno, že V. T. je mezi lidmi, kteří se pohybují v jezdeckém sportu, dobře znám a žalovanému nelze vytýkat nedostatek dobré víry či nedostatek obezřetnosti při uzavření kupní smlouvy. Tomuto závěru nasvědčuje i svědecká výpověď svědkyně H., která uvedla, že při náhodném setkání při závodech v Linzi se jí A. K. zeptala, jak jsou spokojeni s Eltonem, z čehož vyplývá, že blízká přítelkyně žalobkyně už tehdy musela vědět o prodeji koně. Žalovanému nelze vytýkat nedostatek obezřetnosti, neboť na základě všech zjištěných okolností byl důvodně přesvědčen o oprávněnosti svědka V. T. převést vlastnictví ke koni a to ať už byl jeho vlastníkem on sám, či jej převáděl na základě pokynu žalobkyně.

Odvolací soud uvedl, že se soud prvního stupně věcí dostatečně zabýval i z hlediska dostupné judikatury a napadený rozsudek neshledal s touto judikaturou v rozporu, když namítané rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , jakož i rozhodnutí sp. zn. vyžadují především, aby kupující prokázal, že využil všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že prodávající je oprávněn převést vlastnictví k předmětné věci.

Uzavřel, že v dané věci kupující svoji dobrou víru prokázal. Shodně se soudem prvního stupně má za to, že žalovaný ze všech dostupných informací správně usoudil na oprávnění V. T. koně prodat a nelze mu za této situace klást k tíži, že neprováděl další podrobná šetření. V řízení byl dostatečně prokázán zákonný požadavek stanovený § 446 obch. zák., žalovaná neměla pochybnosti o oprávnění V. T. kupní smlouvu uzavřít.

Souhlasil i se závěrem soudu prvního stupně, že podstatou věci je spor mezi H. T., bývalou družkou V. T., a její dcerou proti V. T. poté, kdy došlo ze strany V. T. k ukončení partnerského vztahu s H. T. trvajícího 14 let. Tomuto závěru nasvědčuje též ta skutečnost, že žalobkyně je matkou přítele A. K. a celý spor souvisí jak s osobami, tak s podnikatelskými vztahy zmíněných účastníků, aniž by cokoliv z toho zapříčinil žalovaný.

Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně do všech jeho výrokových částí, podala žalobkyně dovolání, uplatňujíc dovolací důvody dle ustanovení a b) a , (dále též jen „ “).

Dovolatelka zpochybňuje nabytí vlastnického práva žalovaným podle ustanovení § 446 obch. zák. Nesouhlasí se skutkovými zjištěními odvolacího soudu o okolnostech, za nichž mělo dojít k prodeji předmětného koně. Závěry odvolacího soudu jsou dle dovolatelky v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.

V závěru dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu a rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K dovolání žalobkyně se vyjádřil žalovaný tak, že se vypořádává s argumenty dovolatelky a navrhuje dovolání odmítnout.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací ( ) vzhledem k článku II bodu 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání projednal a rozhodl o něm podle ve znění účinném do 31. prosince 2012.

Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v , oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno ( , 4 ), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení a c) O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [ ] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Z ustanovení se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán ( věta první ), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle , stejně jako důvod podle , jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).

Z pohledu výše formulovaných závěrů, od nichž nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci, jsou pak pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné výtky dovolatelky týkající se skutkových zjištění soudů. Zpochybňuje-li dovolatelka uvedená skutková zjištění soudů nižších stupňů, uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení , který u dovolání přípustného podle nemá k dispozici a jehož prostřednictvím přípustnost dovolání založit nelze.

Namítá-li dovolatelka nesprávné právní posouzení nabytí vlastnického práva žalovaným podle ustanovení § 446 obch. zák., pak ani touto argumentací zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá. Odvolací soud tuto otázku rozhodl v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. ).

Jelikož dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v části výroku, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, není přípustné ani podle ustanovení a proti části výroku rozsudku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, a proti výroku o nákladech odvolacího řízení není přípustné podle žádného ustanovení (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud je podle ustanovení věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a Žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinna nahradit žalovanému účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají [s ohledem na zrušení , kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, k němuž došlo - s účinností od 7. května 2013 - nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. ] ze sazby mimosmluvní odměny za zastupování advokátem v částce 11.660,- Kč podle věty první, , bodu 6. a , ve znění pozdějších předpisů, z paušální částky 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle téže vyhlášky a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 2.511,60 Kč podle

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.

V Brně dne 29. ledna 2015

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu