Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 3049/2014

30 Cdo 3049/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobkyně AGEKO, spol. s r.o., se sídlem ve Vojkovicích, Dušníky nad Vltavou č. 10, IČ: 427 40 339, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 120.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. března 2014, č.j. – 54, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

Stručné odůvodnění( ):

Žalobkyně se proti žalované domáhala zaplacení částky 120.000,- Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen „ “). Tato škoda jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení vedeného před Okresním soudem v Mělníku pod sp. zn. , které bylo zahájeno dne 26. září 2006 a posléze před Krajským soudem v Praze pod sp.zn. .

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 16. října 2013, č.j. -36, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Zjistil, že v původním řízení došlo v jednom případě k průtahu, a to nečinností soudu v období od 19. ledna 2007 do 19. března 2008, jinak soudy vždy připravily jednání tak, aby ve věci bylo rozhodnuto při jediném jednání. Hlavní podíl na délce řízení měla žalobkyně, protože opakovaně žádala o osvobození od soudních poplatků, odvolala se proti všem procesním rozhodnutím soudu prvního stupně, podala ústavní stížnost, opakovaně žádala o prodloužení soudcovské lhůty k doložení svých majetkových poměrů a k zaplacení soudního poplatku, a navrhla, aby soudy s dalšími procesními úkony vyčkaly až do rozhodnutí Ústavního soudu o její stížnosti. Podala také dovolání k Nejvyššímu soudu. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že celková doba původního řízení pět let a pět měsíců byla přiměřená a že v posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. března 2014, č.j. – 54, rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení (dále jen „ “)potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a s poukazem na Stanovisko Nejvyššího soudu sp.zn. , R 58/2011, se ztotožnil i s jeho závěrem, že celková doba řízení nebyla nepřiměřená.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dne 3. července 2014 dovolání, jehož přípustnost spatřuje v souladu s ustanovením v tom, že odvolací soud založil své rozhodnutí na posouzení otázky práva hmotného, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena, a dále poukazuje na kritérium, podle kterého vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak. Domnívá se, že její případ není podřaditelný pod závěry Stanoviska Nejvyššího soudu . Nesouhlasí s tím, že soud byl nečinný pouze v období, z něhož vycházely soudy obou stupňů, ale za dobu od 23. října 2006 do 2. října 2008, takže ve skutečnosti průtahy trvaly po dobu dvou let, což je extrémně dlouhé období. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) přihlédl k čl. II bodu 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Konstatoval, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení , avšak dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Podle ustanovení , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen.zn. ). Z dovolání musí být také patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny (má-li je dovolatel za dosud neřešené), případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. , publikované pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Přes to, že tak v zásadě tvrdí, dovolání žalobkyně v posuzované věci nikterak neoznačuje a ani nenastoluje takovou z uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, které jsou výlučně způsobilé založit pozitivní úvahu o přípustnosti dovolání proti němu. Z dovolání nelze zjistit, o který ze dvou dovolatelkou ohlašovaných případů v souzené věci šlo (mělo jít), tedy zda o případ, v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, nehledě k tomu, že ve skutečnosti žalobkyně v dovolání ani žádnou konkrétní právní otázku neformuluje. Z uvedeného je zřejmé, že obsah podaného dovolání představuje polemiku dovolatelky s rozhodnutím odvolacího soudu, konkrétně s jeho zjištěními týkajícími se doby průtahů v původním řízení; taková okolnost ovšem sama o sobě přípustnost dovolání – jak již shora bylo vyloženo – nezakládá.

Ze všech uvedených důvodů dovolací soud proto podané dovolání podle odmítl jako nepřípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodňován s přihlédnutím k ustanovení věta druhá

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 14. ledna 2015

JUDr. Pavel P a v l í k

předseda senátu