Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 3596/2014

23 Cdo 3596/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně BAU MANAGEMENT, s.r.o., se sídlem v Praze 1, Jungmanova 31, IČO 27162656, zastoupené Mgr. Jiřím Slavíčkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 449/11, proti žalované MG - ZF a.s., se sídlem v Praze 8, Kubova 535/2, IČO 27125041, zastoupené Mgr. Luborem Bystřickým, advokátem se sídlem v Praze 2, Myslíkova 2020/4, o zaplacení částky 4.862.908,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. března 2014, č. j. - 145, takto:

Stručné odůvodnění ( )

Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 4.862.908,- Kč spolu s úrokem z prodlení z titulu nezaplacených faktur za provedené práce. Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. května 2012, č. j. – 36, zastavil řízení, když žalobkyně ani po výzvě soudu ze dne 28. března 2012 nezaplatila soudní poplatek, ač byla o následcích nezaplacení poučena.

Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně 29. května 2012 odvolání a zároveň požádala o osvobození od soudních poplatků. Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. února 2013, č. j. – 128 žalobkyni nepřiznal osvobození od soudních poplatků. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 31. července 2013, č. j. – 136 žalobkyni přiznal osvobození od soudních poplatků v rozsahu jedné poloviny. Poté byla žalobkyně vyzvána k zaplacení soudního poplatku v poloviční výši a opětovně poučena, že nezaplatí-li soudní poplatek, soud řízení zastaví. Soudní poplatek však nezaplatila.

K odvolání žalobkyně proti usnesení, jímž Městský soud v Praze rozhodl o zastavení řízení, Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. března 2014, č. j. – 145, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a ve druhém výroku vyslovil, že účastníci nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Potvrzující výrok odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním ze dne 3. července 2014. Přípustnost dovozuje z ustanovení , když napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, případně je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Argumentuje tím, že napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze nereflektuje skutečnost, že usnesením, kterým odvolací soud přiznal žalobkyni osvobození od soudních poplatků v rozsahu jedné poloviny, bylo prolomeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení. Nelze tak potvrdit rozhodnutí, které bylo fakticky zrušeno. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadený výrok a vrátil věc Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání vyjádřila dne 4. srpna 2014 a úvodem poznamenává, že se s napadeným rozhodnutím ztotožňuje a navrhuje, aby bylo dovolání žalobkyně zamítnuto. Dle žalované dovolání nesplňuje požadavky kladené na jeho obsah, neboť neobsahuje náležité vymezení důvodu, ani v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti. Plně se ztotožňuje se závěrem Vrchního soudu v Praze, že v daném případě není třeba vydávat nové prvoinstanční usnesení o zastavení řízení. Původní usnesení o uložení poplatku v plné výši bylo následným usnesením o přiznání částečného osvobození od soudního poplatku sice modifikováno, ale důsledky spojené s porušením poplatkové povinnosti trvají.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) věc projednal podle , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. bod 2 článku II., , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas ( ) k tomu oprávněným subjektem (účastníkem řízení) při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( a 4 ) dospěl k závěru, že dovolání neobsahuje stanovené náležitosti.

Dle ustanovení musí být v dovolání vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Žalobkyně však v dovolání neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti. Pouze uvádí, že dovolání podává s odkazem na ustanovení , když napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, případně je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.

Z výše citovaného ustanovení i z judikatury dovolacího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2014, sen. zn. ) vyplývá, že jednou z obligatorních náležitostí dovolání je, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení (či jeho části). Žalobkyně však pouze cituje znění , aniž by blíže vymezila, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání.

Podle první věty dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě ( ) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.

Z výše uvedeného vyplývá, že v dovolání žalobkyně absentuje obligatorní náležitost, která nebyla doplněna po dobu trvání lhůty k dovolání. Bez této náležitosti nelze v dovolacím řízení pokračovat, proto Nejvyšší soud dle ustanovení dovolání žalobkyně odmítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení se v souladu s neodůvodňuje.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. ledna 2015

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu