Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 1746/2013

32 Cdo 1746/2013

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Modré pyramidy stavební spořitelny, a.s., se sídlem v Praze 2, Bělehradská 128, čp. 222, PSČ 120 21, identifikační číslo osoby 60 19 28 52, proti žalovaným 1) L. S., zastoupenému Mgr. Petrou Kněžourovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Eliášova 922/21, 2) M. H., zastoupené JUDr. Vladimírem Šmeralem, advokátem se sídlem v Praze 4, Staňkova 922/44 a 3) B. I. C., o zaplacení částky 262.083,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalované 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2011, č. j. -127, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze k odvolání žalované 2) v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 5. května 2010, č. j. -91, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 uložil žalovaným zaplatit žalobkyni částku 283.788,78 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku a náhradu nákladů řízení (změnil jej pouze ohledně míry účasti jednotlivých žalovaných na plnění tak, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu jeho plnění povinnost ostatních žalovaných) [první výrok] a rozhodl o nákladech odvolacího řízení [druhý výrok].

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že ve vztahu k žalované 2) byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle ustanovení a odst. 3 (dále též jen „ “) ve spojení s ustanovením Soud prvního stupně respektoval, že základem pro vydání rozsudku pro uznání mohou být jen taková žalobní tvrzení, která vedou k závěru, že podle nich lze přiznat žalobou požadované plnění. Jestliže se žalovaná 2) ve stanovené lhůtě na řádně doručenou výzvu soudu prvního stupně podle ustanovení k žalobě nevyjádřila, ani nesdělila důvod, který by jí bránil ve vyjádření, ač byla o důsledcích nevyjádření se poučena, rozhodl soud prvního stupně v souladu s procesním právem, pokud ve vztahu k žalované 2) žalobě vyhověl bez ohledu na vyjádření a kompenzační námitku uplatněnou osm měsíců po uplynutí lhůty k vyjádření a vzniku fikce uznání nároku. S odkazem na odvolací soud zdůraznil, že podle tohoto ustanovení jsou u odvolání proti rozsudku pro uznání nebo proti rozsudku pro zmeškání odvolacím důvodem jen vady uvedené v ustanovení a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jejich vydání. Žalovaná 2) v odvolání neuplatnila námitky zpochybňující splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání a ani netvrdila, že řízení je postiženo vadou uvedenou v ustanovení Námitka, že soud prvního stupně nevzal v úvahu kompenzační projev žalované, mezi odvolací důvody taxativně vymezené ustanovením nepatří, a proto nemohla být ani důvodem ke zrušení rozsudku pro uznání. Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze tak, že v něm upravil míru účasti jednotlivých žalovaných na plnění, jinak jej potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 2) dovolání, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v řešení otázky „rozsudku pro uznání ve vztahu k vzájemnému návrhu, v tomto případě pak kompenzační námitky“. Namítá, že soudy obou stupňů přistupovaly k dané problematice schematicky a bez hlubší analýzy jednotlivých institutů v platné právní úpravě. Podrobně se zabývá „teleologickým významem“ institutů vzájemného návrhu podle ustanovení a kompenzační námitky podle ustanovení Podle jejího názoru není rozsudek pro uznání v kontradiktornosti s kompenzačním projevem, nota bene eventuálním. Vzhledem k tomu, že podala svůj kompenzační projev pouze do výše žalovaného nároku in eventum, jde zcela zjevně o její obranu. Odkazujíc na konkrétní judikaturu Ústavního soudu uvádí, že kompenzační námitka v době před vynesením rozsudku pro uznání není žádným zákonným ustanovením zapovězena, a dospívá k závěru, že fikce uznání nároku po marném uplynutí lhůty podle ustanovení neumožňuje soudu nepřijmout kompenzační projev, tato možnost je „zastavena“ teprve vyhlášením rozsudku pro uznání. Dovolatelka vyjadřuje přesvědčení, že svou kompenzační námitku uplatnila včas.

Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

Dovolání není přípustné.

Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - ve znění účinném do 31. prosince 2012.

Ač dovolatelka výslovně nevymezila rozsah, v němž rozsudek odvolacího soudu napadá, z obsahu dovolání je zřejmé, že své námitky směřuje proti potvrzující části výroku ve věci samé.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu může být přípustné jen podle ustanovení a c) O případ uvedený pod písmenem b) nejde, neboť ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil, a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) [tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam] Nejvyšší soud nemá.

Podle ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, popřípadě jejichž řešení zpochybnil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132). Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může přitom založit jen taková právní otázka, která je pro toto rozhodnutí určující (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. , jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách).

Dovolatelka, byť zastoupena advokátem, neoznačila uplatněný dovolací důvod odkazem na příslušné ustanovení . Z obsahu dovolacích námitek lze však dovodit, že nesouhlasí s právním posouzením věci odvolacím soudem a uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení

Dovolatelkou formulovaná otázka „rozsudku pro uznání ve vztahu k vzájemnému návrhu, v tomto případě pak kompenzační námitky“, zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založit nemůže, neboť odvolací soud takovou otázku neřešil a její řešení tudíž není pro napadené rozhodnutí určující. Posouzením kompenzační námitky obsažené ve vyjádření dovolatelky se odvolací soud nezabýval, neboť vyjádření dovolatelka podala po lhůtě určené soudem prvního stupně. Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že žalovaná 2) v odvolání neuplatnila námitky zpochybňující splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání a ani netvrdila, že řízení je postiženo vadou uvedenou v ustanovení Tento závěr dovolatelka nezpochybnila.

Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že v rozsudku ze dne 8. března 2005, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutích a stanovisek, dovodil, že má-li se za řízení ve smyslu ustanovení za to, že žalovaný nárok uplatněný proti němu žalobou uznal, soud rozhodne podle ustanovení rozsudkem pro uznání, i když se žalovaný ještě před vydáním rozsudku pro uznání ve věci písemně vyjádřil tak, že nárok žalobce zcela neuznává, a i když ve svém opožděném vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji procesní obranu. Jestliže žalovaný podal vyjádření ve věci až po uplynutí lhůty určené v usnesení o výzvě k vyjádření vydaném podle ustanovení , nenastane fikce uznání nároku uplatněného proti žalovanému v žalobě jen tehdy, jestliže žalovaný prokáže, že mu v podání vyjádření bránil vážný důvod, a současně, jestliže takový vážný důvod alespoň sdělil soudu ve lhůtě určené pro podání vyjádření nebo jestliže šlo o tak vážný důvod, který mu zabránil v tom, aby soudu byť jen sdělil, že u něj tento vážný důvod nastal ( ).

Z výše uvedených důvodů nebrání vydání rozsudku pro uznání ani vzájemný návrh žalované 2), uplatněný v opožděně podaném vyjádření, a to i v případě, že bylo možno posoudit vzájemný návrh do výše žalobou uplatněné pohledávky jako obranu proti návrhu, tedy jako započtecí úkon (srov. ). Nejvyšší soud vyložil již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 32/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že v případě, kdy se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle ve stanovené lhůtě nevyjádřil ani v této lhůtě nesdělil soudu, jaký vážný důvod mu ve vyjádření brání, nemohl se soud při vydání rozsudku pro uznání ( ) zabývat později vznesenou námitkou započtení (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. února 2005, sp. zn. ).

Jelikož dovolání žalované 2) není přípustné ani podle ustanovení , Nejvyšší soud je podle ustanovení a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení , a , když dovolání žalované 2) bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. ledna 2015

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu