Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 3092/2014

26 Cdo 3092/2014

U S N E S E N Í

D. H.

DEVELOP BUILDING s.r.o.

, se sídlem v Praze 3 – Žižkově, Kubelíkova 1224/42, IČO: 27763056, zastoupené Mgr. Gabrielou Dudášovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Zborovská 620/47, o zaplacení částky 102.914,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2013, č. j. -350, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žalovaná

je povinna

zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.679,- Kč k rukám JUDr. Michaela Bartončíka, Ph.D., advokáta se sídlem v Brně, Koliště 259/55, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 102.914,90 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že jde o slevu z kupní ceny z důvodů vad a stavebních nedodělků u bytové jednotky a odpovídajícího spoluvlastnického podílu na společných částech budovy nacházející se v O., které nabyla na základě smlouvy o převodu vlastnictví bytové jednotky a nebytového prostoru (garáže) uzavřené s žalovanou.

Obvodní soud pro Prahu 3 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem pro uznání ze dne 18. ledna 2013, č. j. -261, žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 102.914,90 Kč s tam uvedenými úroky z prodlení; současně rozhodl o nákladech řízení účastnic.

K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. října 2013, č. j. -350, ve znění usnesení ze dne 6. listopadu 2013, č. j. -355, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé, změnil v nákladovém výroku, šlo-li o výši, a jinak ho v tomto výroku rovněž potvrdil; zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, k němuž se žalobkyně prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila. Dovolací soud dospěl k závěru, že z posléze uvedených důvodů je dovolání zčásti neprojednatelné a zčásti není přípustné podle , , ve znění účinném do 31. prosince 2013 (čl. II bod 2. – dále jen „ “).

Především nelze přehlédnout, že vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci ( a 3 ) dovolatelka uplatnila rovněž nezpůsobilý dovolací důvod, jehož prostřednictvím brojila proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – čerpal svá skutková zjištění pro posouzení naplněnosti procesních předpokladů, za nichž lze ve věci rozhodnout rozsudkem pro uznání.

Ve vztahu k nastolené otázce postupu odvolacího soudu v rozporu se „zásadou procesní ekonomie řízení a se zásadou předvídatelnosti soudního rozhodnutí“ dovolatelka v rozporu s ustanovením nespecifikovala údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až ), přičemž tuto vadu (nedostatek), pro nějž nelze v dovolacím řízení pokračovat, včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranila ( ). K projednání dovolání totiž nepostačuje pouhá citace textu ustanovení (resp. jeho části). Má-li být dovolání přípustné podle citovaného ustanovení proto, že – jak avizovala dovolatelka – napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tato situace pak dovolacímu soudu znemožňuje, aby se uvedenou otázkou mohl blíže zabývat.

K dovolacím námitkám uplatněným v souladu s ustanovením a podřaditelným pod způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ( a 3 ) pak lze uvést následující.

V usnesení ze dne 31. března 1999, sp. zn. , uveřejněném pod č. 93/1999 časopisu Soudní judikatura (jehož se dovolávala dovolatelka v souvislosti s dovolací námitkou, že soud prvního stupně nerespektoval její právní zastoupení v řízení, resp. že tato skutečnost mu byla známa již z předchozí věci týkající se nařízení předběžného opatření) a obdobně rovněž v usnesení ze dne 29. dubna 2014, sp. zn. , Nejvyšší soud České republiky dovodil, že k tomu, aby se soud vůbec mohl zabývat otázkou, zda účastník je v řízení zastoupen řádně (především, zda zastoupení je řádně prokázáno), je zapotřebí, aby toto zastoupení bylo alespoň tvrzeno. Plná moc, kterou účastník (žalovaný) vybavil svého zástupce pro jednání s pozdějším žalobcem v době, jež předcházela zahájení soudního řízení, není dokladem způsobilým po pravomocném skončení soudního řízení prokázat, že účastník byl tímto zástupcem zastoupen i v průběhu řízení, jestliže zástupce ani účastník tuto plnou moc v řízení k průkazu zastoupení nepředložil, žádný z nich soudu volbu zástupce pro řízení neoznámil a zástupce sám v řízení jménem účastníka žádné úkony, z nichž by bylo lze na zastoupení usuzovat, neučinil. Pro úplnost nutno zdůraznit, že vztahuje-li se plná moc i na jiná řízení, je třeba v těchto jiných řízeních udělení plné moci znovu prokázat; odkaz na plnou moc založenou v jiném soudním spisu zpravidla nepostačuje (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. I. až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1600s, str. 179).

V projednávané věci ke dni vydání usnesení ze dne 14. listopadu 2012, č. j. -254, z obsahu spisu sp. zn. Obvodního soudu pro Prahu 3 nevyplýval žádný relevantní údaj o tom, že by žalovaná byla v tomto řízení zastoupena advokátkou; ve spisu nebyla založena plná moc udělená advokátce pro řízení, přičemž žalovaná soudu prvního stupně volbu zástupce pro řízení neoznámila a ani prostřednictvím zvoleného zástupce neučinila v tomto řízení žádné úkony, z nichž by bylo možno na její zastoupení usuzovat. Poukazovala-li na své advokátní zastoupení v jiné věci týkající se nařízení předběžného opatření, pak je nutno zdůraznit, že zde šlo o jiné (samostatné) řízení, odlišné od řízení v souzené věci, tedy ve věci samé; měla-li se plná moc udělená advokátce ve věci týkající se nařízení předběžného opatření vztahovat i na řízení o věci samé, bylo na žalované, aby v řízení o věci tuto okolnost jednak tvrdila a jednak prokázala.

K dovolací námitce, že nebyly splněny zákonné podmínky pro uplatnění kvalifikované výzvy a tudíž ani pro vydání rozsudku pro uznání (neboť žalovaná /dovolatelka/ se k tvrzenému nároku opakovaně vyjadřovala ve věci týkající se nařízení předběžného opatření), lze uvést následující.

Podle platí, že jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle včas nevyjádří, ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku ( ) musí být poučen.

V soudní praxi (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2008, sp. zn. ) není pochyb o tom, že – pomineme-li povahu věci – okolnosti případu ( ) odůvodňují vydání usnesení podle zejména v takovém sporu, kdy dosavadní poznatky ukazují, že – ačkoliv by podle své povahy nemuselo jít o věc z hlediska zjišťování skutkového stavu mimořádně obtížnou – tu jsou takové mimořádné skutečnosti, které vedou k závěru, že bez písemného vyjádření žalovaného ve věci nemůže být první jednání připraveno tak, aby při něm mohlo být zpravidla o sporu rozhodnuto. Přitom podle ustálené soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2008, sp. zn. ) povaha věci a ani okolnosti případu nevyžadují, aby žalovanému byla postupem podle ustanovení ukládána povinnost k podání písemného vyjádření ve věci, byl-li v dosavadním průběhu řízení (ve věci, v níž probíhá řízení o sporném nároku a nikoli v jiném řízení /jak se – s odkazem na citované rozhodnutí – mylně domnívala dovolatelka/, jehož předmětem byl navíc nárok jiný) alespoň základ obrany žalovaného proti nároku uplatněnému v žalobě ozřejměn jinak. Ustálená soudní praxe (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 8. března 2005, sp. zn. , uveřejněné pod č. 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /citované rozhodnutí bylo uveřejněno rovněž pod č. 69/2005 časopisu Soudní judikatura/, či např. z 19. srpna 2008, sp. zn. , uveřejněné pod č. 37/2009 časopisu Soudní judikatura) rovněž dovodila, že vyzve-li soud žalovaného podle ustanovení , aby se ve věci písemně vyjádřil (jako tomu bylo i v dané věci – viz usnesení soudu prvního stupně ze dne 14. listopadu 2012, č. j. -254), žalovaný takové výzvě vyhoví tím, že se ve stanovené lhůtě vskutku písemně vyjádří, zda nárok uplatněný v žalobě uznává, a to zcela, zčásti nebo co do základu. Přitom soudem určenou lhůtu k podání písemného vyjádření ve věci, která nesmí být kratší než třicet dnů, dodrží, jestliže před jejím uplynutím podá vyjádření u soudu nebo je odevzdá orgánu, který má povinnost je soudu doručit (například u držitele poštovní licence). Nemůže-li žalovaný z vážných důvodů podat ve stanovené lhůtě písemné vyjádření ve věci, zákon mu ukládá, aby je před uplynutím lhůty sdělil soudu; ve svém oznámení musí uvést důvod, který mu v podání písemného vyjádření brání, a musí být připraven tento důvod na výzvu soudu prokázat. Jestliže žalovanému brání v podání písemného vyjádření ve věci vážný důvod, avšak ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, o jaký vážný důvod jde, má to pro něj stejné procesní následky, jako kdyby písemné vyjádření vůbec bez vážného důvodu nepodal; výjimku z tohoto pravidla představuje pouze případ, že jde o tak vážný důvod, který mu neumožňuje ani to, aby soudu sdělil, že u něj nastal vážný důvod, který mu brání podat ve stanovené lhůtě písemné vyjádření. Nelze ani přehlédnout, že byla-li za řízení stanovena účastníku lhůta, v níž má provést stanovený procesní úkon, a spojuje-li zákon s jeho zmeškáním právní následky, nemůže být nepochybně v rozporu s právem na spravedlivý proces ( y práv a základních svobod a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) postup soudu, kterým přijme těmto právním následkům odpovídající opatření. V případě, že za řízení nastala ve smyslu ustanovení fikce uznání nároku uplatněného proti žalovanému v žalobě, je v souladu s pravidly spravedlivého procesu, jestliže soud z jeho nečinnosti vyvodí zákonu odpovídající závěry, tedy jestliže ve věci rozhodne v jeho neprospěch rozsudkem pro uznání (srov. odůvodnění již citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2005, sp. zn. ).

Pro úplnost zbývá dodat, že v usneseních z 20. března 2003, sp. zn. , ze 17. prosince 2003, sp. zn. či z 1. prosince 2004, sp. zn. , pak Nejvyšší soud dovodil, že vydání rozsudku pro uznání nepředchází žádné dokazování a jsou-li splněny všechny zákonné podmínky fikce, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován ( ), uznává, je soud povinen rozhodnout o nároku, který je předmětem sporu, podle této zákonné fikce uznání (která je vlastně sankcí za nečinnost žalovaného). Činí tak bez ohledu na to, zda žalobní tvrzení jsou podložena důkazy, a zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku. Vydání rozsudku pro uznání na základě fikce uznání nároku, jenž je vymezen žalobními tvrzeními, nemůže být vyloučeno rozporem s právními předpisy kogentní povahy ( ).

S přihlédnutím k citované judikatuře nelze soudu prvního stupně (a ani odvolacímu soudu) úspěšně vytýkat, že vzhledem k okolnostem projednávaného případu, kdy se žalovaná ve věci samé na výzvu podle ve stanovené lhůtě vůbec nevyjádřila a ani soudu nesdělila vážný důvod, který jí v tom bránil, rozhodl ve věci rozsudkem pro uznání. Vyjádření žalované učiněná v rámci jiného (předcházejícího) řízení jsou pro projednávanou věc právně bezvýznamná. Vzhledem k uvedenému nelze za relevantní pokládat odkaz dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 2006, sp. zn. (jež se týká posouzení otázky, zda se žalovaná na výzvu soudu podle ustanovení vyjádřila dostatečným způsobem).

Z uvedeného vyplývá, že dovolatelkou účinně nastolené právní otázky vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Za této situace dovolací soud dovolání podle odmítl, dílem pro nepřípustnost a dílem pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 26. listopadu 2014

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu