Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Tz 55/2014

4 Tz 55/2014-17

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

E. Ď.

Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Praze ze dne 22. 6. 1993, sp. zn.

b y l p o r u š e n z á k o n

v ustanoveních , odst. 2 , o soudní rehabilitaci, ve znění a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních , 6 tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 1993 v neprospěch obviněného E. Ď.

Napadené usnesení s e z r u š u j e .

Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 18. 10. 1995, sp. zn. .

Obvodnímu soudu pro Prahu 3 s e p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Bývalý Vojenský obvodový soud Praha vydal dne 10. 3. 1981 pod sp. zn. rozsudek, jímž byl obviněný E. Ď. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb. (dále jen tr. zákon), jehož se dopustil tím, že dne 4. 1. 1981 se v dopoledních hodinách sice dostavil podle povolávacího rozkazu OVS Nitra určenému VÚ P. – H. P., tam se však odmítl dát presentovat a podrobit se přijímacímu řízení s tím, že mu náboženské přesvědčení S. J. nedovoluje vykonávat vojenskou službu a na tomto stanovisku i po dalším pohovoru s funkcionáři vojenského úvaru setrval. Za uvedený trestný čin byl podle § 269 odst. 1 tr. zákona odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. a) tr. zákona zařazen do I. nápravně výchovné skupiny NVÚ-MS.

Obviněný podal proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání, o němž Vyšší vojenský soud Příbram rozhodl ve veřejném zasedání dne 7. 4. 1981, usnesením pod sp. zn. , tak, že je podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

Obviněný podal dne 24. 10. 1990 u bývalého Vojenského obvodového soudu Praha návrh na přezkoumání shora specifikované trestní věci v intencích zákona o soudní rehabilitaci č.

Bývalý Vojenský obvodový soud Praha usnesením ze dne 22. 6. 1993, sp. zn. Rtv 779/90, podle § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/90 Sb., o soudní rehabilitaci, rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Praha ze dne 10. 3. 1981, sp. zn. , zrušil ve výroku o trestu a podle § 14 odst. 3 zákona o soudní rehabilitaci, zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Toto usnesení nabylo právní moci dne 19. 4. 1994.

V hlavním líčení dne 18. 10. 1995 rozhodl Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem sp. zn. tak, že se při nezměněném výroku o vině z rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Praha ze dne 10. 3. 1981, sp. zn. , z důvodu uvedeného v ustanovení § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákona upouští od potrestání obviněného. Tento rozsudek nabyl právní moci téhož dne.

Proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Praha ze dne 22. 6. 1993, sp. zn. , podala ministryně spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. řádu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného E. Ď. Podle jejího názoru byl napadeným usnesením v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních , 6 tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 1993, ve vztahu k , 2 , o soudní rehabilitaci, ve znění

Podstatu porušení zákona spatřuje stěžovatelka v tom, že bývalý Vojenský obvodový soud Praha zúžil rehabilitaci pouze na výrok o trestu a bez náležité pozornosti ponechal výrok o vině, i když smyslem zákona o soudní rehabilitaci bylo rehabilitovat, a to nejen právně, ale i morálně co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni. Dle názoru stěžovatelky nebylo přiměřeně vzato v úvahu základní lidské právo obviněného vyplývající z Všeobecné deklarace lidských práv, tedy právo na svobodu svědomí, když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující. I když svoboda svědomí nebyla v ě z roku 1960 výslovně uvedena, obviněný ji jako své absolutní přirozené právo aplikoval v podobě reálně projeveného osobního rozhodnutí diktovaného svědomím. Za to byl v roce 1981 soudem odsouzen, když tímto rozhodnutím svoboda svědomí respektována nebyla, nadto tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské služby pro případy, kdy jejich výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce.

Závěrem svého mimořádného opravného prostředku ministryně spravedlnosti navrhla, aby Nejvyšší soud jednak podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že napadeným usnesením byl porušen zákon v namítaném rozsahu v neprospěch obviněného, dále aby podle § 269 odst. 2 tr. řádu bylo napadené usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Praha ze dne 22. 6. 1993, sp. zn. , zrušeno, stejně tak i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby Nejvyšší soud podle § 270 odst. 1 tr. řádu přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 3 věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.

Podle , o soudní rehabilitaci, ve znění , bylo účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušení odsuzujících soudních rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené u, vyjádřenými v mezinárodních dokumentech a normách, označoval zákon za trestné.

Podle citovaného zákona, činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených u a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu také odporovalo jejich trestní stíhání a trestání.

Rehabilitační zákon zrušil některá soudní rozhodnutí přímo sám, u jiných předpokládal jejich zrušení po provedeném přezkumném řízení. Podle § 4 tohoto zákona bylo možno konat přezkumné řízení ve věcech, v nichž v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 bylo vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci, pro jiné zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky neuvedené v ustanovení § 2, spáchané po 5. květnu 1945. Bývalý Vojenský obvodový soud Praha, který v posuzované trestní věci prováděl přezkumné řízení na podkladě žádosti obviněného E. Ď., se však důsledně citovaným účelem rehabilitačního zákona neřídil.

Bývalý Vojenský obvodový soud Praha v postavení rehabilitačního soudu se výrokem o vině obsaženým v rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Praha ze dne 10. 3. 1981, sp. zn. , blíže nezabýval, a zaměřil se jen na posouzení otázky uloženého trestu. Rehabilitační soud vzal za prokázáno, že vojenský soud provedl v hlavním líčení dokazování v potřebném rozsahu a správně zjistil skutkový stav. Skutek ve zmíněném rozsudku byl dle napadeného usnesení také adekvátně právně kvalifikován.

Nejvyšší soud poukazuje na právní názor a závěry nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. , a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že „pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší u 9. května z roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoliv tato deklarovala v článku 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezovala již v odstavci 2 citovaného článku, podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí negovala ale i v článku 34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15 d, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin“.

Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými právními názory a závěry Ústavního soudu a Nejvyššího soudu je zřejmé, že rehabilitační senát bývalého Vojenského obvodového soudu Praha nepřezkoumal také výrok o vině trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zákona, a to ve shora uvedeném smyslu, porušil zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci a v řízení, jež mu předcházelo, také v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, v neprospěch obviněného E. Ď. Tento závěr učinil Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. řádu. Podle § 269 odst. 2 tr. řádu poté Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Praha ze dne 22. 6. 1993, sp. zn. , jakož i všechna další rozhodnutí, která na toto usnesení obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 18. 10. 1995, sp. zn. . Věc poté podle § 270 odst. 1 tr. řádu přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 3, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Procesní soud prvního stupně na podkladě spisu bývalého Vojenského obvodového soudu Praha sp. zn. , rozhodne ve veřejném zasedání o návrhu obviněného E. Ď. na provedení soudní rehabilitace, přičemž při svém rozhodování bude podle § 270 odst. 4 tr. ř. vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud.P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 3. prosince 2014

Předsedkyně senátu

JUDr. Danuše Novotná