Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1429/17

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Z. T., zastoupeného Mgr. Petrem Šimkem, advokátem se sídlem v Bohumíně, Studentská 1225, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2017, č. j. -38, a Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. ledna 2016, č. j. -659, a proti rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 14. července 2015, č. j. -625, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), požaduje stěžovatel zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, která zasáhla do jeho ústavně zaručených práv zakotvených v a 40 odst. 5 d.

Výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle , a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu jednoho roku. Odvolání proti rozsudku citovaným usnesením Krajský soud v Ostravě zamítl; následné dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že v jeho věci bylo trestní řízení vedeno v rozporu se zákonem. Poukazuje na judikát Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. listopadu 2014, č. 7356/10 - ve spojení s usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. února 2015, č. j. -57, podle kterého je doměření daňového penále sankcí trestní povahy, nikoliv sankci správní, a proto je po vydání pravomocného rozhodnutí o jejím uložení nutné zastavit souběžná či následná trestní řízení - v opačném případě je porušena zásada ne bis in idem. Obě řízení tedy lze vést souběžně, ovšem jen do okamžiku pravomocného rozhodnutí v jednom z nich, v důsledku čehož je třeba druhé řízení neprodleně zastavit pro překážku rei iudicatae. Není přitom rozhodné, které řízení skončí první; tento postup uplatnil například Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 23. září 2016, sp. zn. . Vzhledem k tomu, že stěžovatel ještě před vyhlášením rozsudku nalézacího soudu v projednávané věci zaplatil doměřené daňové penále, mělo být trestní řízení zastaveno. Dále stěžovatel podrobně popisuje uvedené judikáty, především Nejvyššího správního soudu, z něhož zdůraznil závěr rozšířeného senátu, podle kterého "...nelze se ztotožnit s názorem, že funkcí penále je paušalizovaná náhrada eventuální újmy za nezaplacení daně řádně a včas. Nebyla-li daň zaplacena řádně a včas, je ekonomická újma vznikající takto veřejným rozpočtům plně kompenzována úrokem z prodlení. Penále slouží jako odstrašení případných pokusů daňových subjektů snížit si daň uvedením nesprávných údajů v daňovém tvrzení. Výše uvedené tedy svědčí ve prospěch pojetí penále jako "trestní" sankce". Protože však trestní soudy tyto závěry neakceptovaly, naopak pokračovaly v řízení proti němu, porušily tak jeho základní práva.

Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti ( y ČR); není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů, ani jim není instančně nadřazen. Eventuálním porušením běžných práv se zabývá tehdy, znamená-li současně zásah do základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.

Jak je patrné z napadeného usnesení Nejvyššího soudu, dovolací soud přezkoumal námitky stěžovatele i s přihlédnutím k výše zmíněné judikatuře. Vydání napadeného usnesení pak předcházelo vyčkání rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. ledna 2017, sp. zn. . V něm se Nejvyšší soud zabýval souběhem trestního a správního řízení, zásadou ne bis in idem u trestného činu zkrácení daně a s přihlédnutím ke shora citovaný rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva i Nejvyššího správního soudu judikoval, že: "Penále ... za nesplnění povinnosti tvrzení pravomocným rozhodnutím správního orgánu, má povahu trestní sankce, byť sui generis, proto je třeba na ně aplikovat také čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Daňové řízení a trestní stíhání pro skutek spočívající v tom, že nesplnění povinnosti tvrzení vykazovalo vedle platebního deliktu, významného v oblasti správního trestání, znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle tr. zákoníku, jsou řízeními o totožném skutku. To platí za situace, že subjekt tohoto trestného činu a daňový subjekt je totožná fyzická osoba (k tomu srov. č. rozh. tr.). Pravomocné rozhodnutí, jímž se skončí jedno ze souběžně či postupně vedeného daňového a trestního řízení, která jsou řízeními trestněprávní povahy ve smyslu tzv. Engel kritérií, nevytváří překážku věci rozhodnuté s účinky ne bis in idem, je-li mezi daňovým řízením a trestním řízením nejen dostatečně úzká věcná souvislost, ale současně i souvislost časová (viz rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci A a B proti Norsku, č. 24130/11 a č. 29758/11, ze dne 15. 11. 2016, body 132. a 134.). K významným faktorům pro určení, zda existuje dostatečná úzká věcná souvislost, patří: zda obě samostatná řízení sledují vzájemně se doplňující cíl, a tedy zda se týkají, nikoli pouze in abstracto, ale zároveň in concreto, různých aspektů daného protiprávního jednání zda je kombinace daných řízení předvídatelným důsledkem téhož jednání, a to jak právně, tak fakticky zda jsou příslušná řízení vedena takovým způsobem, kterým se v maximální možné míře zabrání opakování při shromažďování i hodnocení důkazů, zejména prostřednictvím odpovídající vzájemné součinnosti mezi jednotlivými příslušnými orgány, díky které se prokázané skutkové okolnosti využijí i v druhém řízení a především, zda je sankce uložená v řízení, které bylo skončeno jako první, zohledněna v řízení, které je skončeno jako poslední, s cílem zamezit, aby byl dotčený jedinec v konečném důsledku vystaven nadměrné zátěži. Znamená to, že v rámci individualizace stanovení trestní sankce je třeba vzít v úvahu sankci ukládanou v daňovém řízení a její úhradu. Soud proto musí při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédnout k pravomocnému rozhodnutí finančního úřadu o povinnosti uhradit penále z doměřené daně a v odůvodnění rozhodnutí vysvětlit, jak byla tato okolnost zohledněna. Časová souvislost musí být dostatečně těsná, aby dotčené osobě poskytla ochranu před nejistotou, průtahy a prodlužováním řízení. Čím je spojitost v čase slabší, tím větší nároky je třeba klást na objasnění a odůvodnění průtahů ve vedení řízení, za které může stát nést odpovědnost."

V projednávané věci se pak Nejvyšší soud zabýval požadovanou souvislostí časovou i věcnou, přihlédl k tomu, že podnětem pro provedení daňové kontroly byla oznámení policie o poznatcích při trestním stíhání jiných osob, naznačující možnost neoprávněného snížení daňové povinnosti stěžovatele; následně bylo po trestním oznámení finančního úřadu zahájeno trestní řízení. Stěžovatel dodatečnou daň i penále zaplatil dne 10. června 2014, výrok o trestu pak krajský soud posoudil jako správný, a to i s přihlédnutím k uhrazení dodatečného daňového výměru; trest byl uložen na samé spodní hranici zákonné sazby, stejně jako zkušební doba. Finanční řízení bylo vedeno s úmyslem postihnout, že daňový subjekt neprokázal svá daňová tvrzení, trestní řízení pak s účelem postihnout zkreslení daňové povinnosti úmyslným jednáním - snížením základu daně prostřednictvím fingovaných údajů o výši vynaložených nákladů. Obě řízení tedy reagovala na různé aspekty téhož skutku a vzájemně se doplňovala.

Ústavní stížnost stěžovatel koncipoval odkazem na jemu "příznivější" judikaturu, přičemž důvody, o které své rozhodnutí opírá Nejvyšší soud ve svém napadeném usnesení, zcela pominul, přestože toto rozhodnutí reaguje a vychází jak z rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu, tak i Evropského soudu pro lidská práva. Za dané situace nelze souhlasit s námitkami stěžovatele tak, jak je v ústavní stížnosti předestřel; soudy se zabývaly souběhem trestního a daňového řízení, existencí striktní judikatury k principu ne bis in idem, překážkou rei iudicatae, rozhodly o vině a trestu stěžovatele jasně a srozumitelně. Proto Ústavní soud v jejich postupu nezjistil tvrzené porušení zaručených práv.

Podle ustanovení proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. prosince 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu