Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2613/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele S. S., t. č. ve výkonu trestu ve Vazební věznici Praha - Ruzyně, zastoupeného Mgr. Miroslavem Němcem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Široká 36/5, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 27. 7. 2016 č. j. -174, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 19. 12. 2016 č. j. -329 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017 č. j. -38 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen " "), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle , 2 d (dále jen " "), y garantující rovnost účastníků řízení a princip presumpce neviny podle y. Stěžejní námitkou celé ústavní stížnosti stěžovatele je svévole obecných soudů při rozhodování předmětné věci, zejména v rámci dokazování, resp. hodnocení důkazů. Účastník namítá též pochybení soudů v případě jeho obhajoby (pozn.: stěžovatel si zvolil sám právního zástupce přesto, že mu byl soudem jiný advokát dříve přidělen).

2. Okresní soud v Táboře uznal stěžovatele vinným ze zločinu podvodu podle ustanovení ., odst. 4 písm. d) ve stádiu pokusu podle ustanovení . Stěžovatel byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 let nepodmíněně. Soud byl ve věci vázán právním názorem Nejvyššího soudu, k němuž dospěl v usnesení ze dne 21. 10. 2015 sp. zn. . Z provedených důkazů okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatel nechal sepsat a rozeslat nájemcům bytových a nebytových prostor v Domě pro seniory výzvu k úhradě dluhu spolu s tvrzením, že kauce poškozených, které byly složeny při podpisu nájemní smlouvy, byly spotřebovány, a to kvůli neuhrazenému nájemnému a zálohám na služby spojené s užíváním bytu celkem za tři měsíce v roce 2012 (tato tvrzení se však podle zjištění soudu nezakládala na pravdě). Stěžovatel však kauce již v roce 2009, resp. 2010 postupně sám v hotovosti vybral a použil pro svou potřebu či potřeby jiných osob a společností.

3. Krajský soud Českých Budějovicích - pobočka v Táboře svým rozsudkem částečně zrušil napadený rozsudek Okresního soudu v Táboře, a to ve výroku o způsobu výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody. Ve zbylé části rozsudek okresního soudu zůstal nezměněn. Soud konstatoval, že okresní soud provedl dokazování v souladu s právními předpisy, v rozsahu nezbytném pro posouzení věci a své rozhodnutí náležitě odůvodnil. Spornou skutečností ve věci bylo pouze to, kdo nechal předmětné dopisy sepsat. Závěr okresního soudu, že to byl právě stěžovatel, nelze zpochybňovat a je v souladu se zjištěnými skutečnostmi v řízení před soudem.

4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné. Připomenul své dřívější rozhodnutí v téže věci, konkrétně usnesení ze dne 21. 10. 2015 sp. zn. , kterým zrušil rozsudky soudů nižších instancí a zavázal je právním názorem, podle něhož jednáním stěžovatele byly naplněny znaky pokusu zločinu podvodu. Námitky stěžovatele soud označil jako skutkové, s nimiž se soudy již pečlivě vypořádaly. Z rozhodnutí soudů nižších instancí vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými závěry. Z nich posléze plyne právní kvalifikace skutku.

II.

5. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že podle y je soudním orgánem ochrany ústavnosti, jehož pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Stěžovatelé tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu v jejich právní sféře nastala. Ústavní soud zdůrazňuje při svém rozhodování, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.

6. V nyní posuzované věci stěžovatel svou ústavní stížnost opírá primárně o námitky týkající se dokazování - brojí proti hodnocení provedených důkazů obecnými soudy a neprovedení dalších jím navrhovaných důkazů. Co do skutkové roviny trestního řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. V tomto směru Ústavní soud opakovaně judikuje, že do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není zásadně oprávněn zasahovat. Důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu podle y odpovídá mimo jiné požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.

7. Ústavní soud ve věci nezjistil extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, a to ani při právním hodnocení zjištěných skutkových okolností případu. Námitky stěžovatele vztahující se k projednávané věci nezakládají v řešené věci porušení ústavnosti. Předmětná rozhodnutí obecných soudů jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.

8. Obecné soudy svá rozhodnutí opřely o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Současně se stěžovateli dostalo řádného odůvodnění neprovedení některých jím navrhovaných důkazů. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou založena na dostatečném množství důkazů a není možné hovořit o tom, že by jejich rozhodnutí byla projevem svévole při hodnocení důkazů a rozhodování ve věci samé. Stran námitek stěžovatele, které se týkají údajných nesrovnalostí při jeho zastupování advokátem, resp. advokáty v průběhu trestního řízení, Ústavní soud podotýká, že jejich účelem je zřejmě pouze navázat na pokračující polemiku s rozhodováním obecných soudů. Stěžovateli byl advokát soudem řádně ustanoven. Poté, co byl s jeho činností stěžovatel "nespokojen", ustanovil si jiného právního zástupce (advokáta), který jej v dalším průběhu řízení zastupoval. Ústavní soud v tomto postupu neshledává porušení základních práv stěžovatele, když šlo navíc o změnu v právním zastoupení na základě vlastní svobodné vůle stěžovatele. Ten samozřejmě měl - v případě, kdy byl nespokojen se službami stávajícího právního zástupce - možnost ustanovit si právního zástupce na základě vlastního výběru, to však nic nemění na tom, že stěžovateli se dostalo řádného zastoupení od samého počátku trestního řízení. Uvedenými námitkami se podle zjištění Ústavního soudu zabýval již krajský soud v rámci odůvodnění rozsudku.

9. Ústavní soud proto uzavírá, že v posuzované věci nelze dospět k závěru o porušení základních práv stěžovatele. Proto Ústavní soud podle ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. prosince 2017

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu