Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1795/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ilony Hejdové, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. března 2017 č. j. -110, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. června 2016 č. j. -82 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. února 2016 č. j. -58, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle d (dále jen " ") a podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), ve spojení s principem rovnosti v právech. Dále mělo být citovanými rozhodnutími porušeno její právo na ochranu soukromého a rodinného života podle y, jakož i právo na náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle y.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále je "obvodní soud") sp. zn. se podává, že stěžovatelka se domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 2 000 000 Kč (v částce 1 750 000 Kč vzala posléze žalobu zpět), coby zadostiučinění za zásah do svých osobnostních práv v souvislosti s trestním stíháním jejího druha Ing. Miroslava Vlastníka, jenž byl dne 4. 4. 1997 vzat do vazby, asi po 10 měsících byl propuštěn a všechna trestní řízení vedená vůči jeho osobě byla skončena v roce 2014 (resp. v roce 2015) pravomocným zproštěním obžaloby (resp. usnesením příslušného státního zastupitelství o zastavení trestního stíhání). Zmíněná trestní stíhání výrazně ovlivnila život stěžovatelky, čímž jí vznikla nemajetková újma způsobená mimo jiné tím, že celá věc byla velmi medializována. Obvodní soud rozsudkem ze dne 9. 2. 2016 č. j. -58 žalobu týkající se částky 250 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.), co do částky ve výši 1 750 000 Kč řízení zastavil (výrok II.) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč (výrok III.). Podle obvodního soudu stěžovatelka požadovala odškodnění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena tím, že byl nedůvodně a navíc i nepřiměřeně dlouho trestně stíhán její druh, avšak podle soudu v žalobě ani během řízení neuvedla, co by naplňovalo znaky nároků, jichž je možno domáhat se podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), když právě na tento zákon se stěžovatelka výslovně odvolávala. Stěžovatelce podle obvodního soudu žádný z eventuálních nároků zakotvených v rámci zadostiučinění tímto zákonem přiznán být nemohl, a to už jen proto, že stěžovatelka sama není a nikdy nebyla osobou, vůči níž by případně bylo vedeno nezákonné trestní stíhání.

3. K odvolání stěžovatelky do výroku I. a III. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu v odvoláním napadeném rozsahu potvrdil (výrok I.) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit na nákladech řízení částku 600 Kč (výrok II.). Podle městského soudu není pochyb o tom, že trestní stíhání, navíc dlouhodobé a zčásti vazební, může nepříznivě zasáhnout do života blízkých osob stíhaného a tím způsobit těmto blízkým osobám nemajetkovou újmu. Podstatné ovšem je, že trestním řízením stát vykonává veřejnou moc, přičemž za škodu (respektive za nemajetkovou újmu) způsobenou při výkonu veřejné moci stát odpovídá za podmínek zakotvených Stěžovatelka ovšem nebyla v žádné fázi účastníkem trestního řízení vedeného vůči jejímu druhovi (nehradila za něj náklady trestního řízení a podobně), a proto jí nemohla vzniknout taková škoda, kterou by bylo možno podle , odškodnit. V dané souvislosti městský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2015 sp. zn. (všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz), v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že není přípustný extenzivní výklad, podle něhož by právo na odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou nedůvodným trestním stíháním příslušelo analogicky též osobám, které utrpěly újmu při disciplinárním řízení coby projevu výkonu státní moci. Zdůraznil-li Nejvyšší soud podle městského soudu nemožnost poskytnutí odškodnění v poměrech, když žalobcem byl přímo účastník kárného řízení, pak tím spíše podle odvolacího soudu nelze poskytnout odškodnění v projednávané věci, když stěžovatelka vůbec nebyla účastníkem žádného řízení.

4. Následné dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto (výrok I.) a zároveň bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.). Závěr městského soudu i obvodního soudu, že v daném řízení stěžovatelka není aktivně legitimována, protože nebyla účastnící žádného trestního řízení vedeného proti jejímu druhovi, je podle Nejvyššího soudu zcela v souladu s jeho judikaturou a Nejvyšší soud ani v tomto případě neměl důvod se od ní odchylovat. Stejně tak je podle Nejvyššího soudu v souladu s jeho judikaturou východisko, že je k ve vztahu speciality. Uplatňovala-li tedy stěžovatelka nárok na náhradu nemajetkové újmy v souvislosti s nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, pak nebylo možné tento její nárok posuzovat jinak, než právě podle Ostatně již ve svém rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. Nejvyšší soud uvedl, že nároky spadající pod ve znění novely provedené nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle , když úprava odpovědnosti státu za škodu v zákoně č. je speciální úpravou k ochraně osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka s uvedenými závěry obecných soudů nesouhlasí. V prvé řadě upozorňuje na nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 23. 3. 2010 [(N 64/56 SbNU 729); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], v němž Ústavní soud podle stěžovatelky aproboval (zjednodušeně řečeno) možnost osob blízkých domáhat se náhrady nemajetkové újmy za nezákonný výkon veřejné moci spočívající v trestním stíhání člena rodiny. Stěžovatelka pak nevidí důvod k tomu, aby přiznání odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou na osobnostních právech členů rodiny podle bylo za platné právní úpravy vyloučeno jen proto, že ve znění novely provedené upravuje v dílčím rozsahu odškodnění nemajetkové újmy samostatně, ale jen pro účastníky řízení, v němž bylo nezákonné rozhodnutí vydáno. Podle stěžovatelky by naopak možnost odškodnění zásahů do osobnostní sféry ze strany veřejné moci měla zůstat zachována, byť to výslovně neupravuje. Stěžovatelka má - stručně řečeno - za to, že není spravedlivé, aby obviněný, který byl pravomocně zproštěn obžaloby, měl právo na odškodnění nezákonného trestního stíhání v podobě zásahu do jeho osobnostních práv a osoba jemu blízká, která s takovýmto obviněným žila a sdílela jeho obavy z případného odsouzení, takový nárok neměla.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky až 31 a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

IV.

Vyjádření účastníků řízení

7. Obvodní soud se k ústavní stížnosti vyjádřil jen tak, že citací ústavní stížností napadených rozhodnutí zrekapituloval, jak všechny tři soudy v dané věci rozhodovaly.

8. Městský soud ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou, neboť všechna ve věci vydaná rozhodnutí spočívají na ustálené judikatuře, která je ústavně konformní. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala peněžitého zadostiučinění v souvislosti s trestním řízením, jehož nebyla účastnicí. Odpovědnost státu za tvrzenou imateriální újmu tak nutno v úplnosti posoudit podle speciálního Právní posouzení, že tato zvláštní úprava (předpokládaná y) dopadající na náhradu škody a nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci má přednost před obecnou občanskoprávní úpravou ochrany osobnosti, se podává ze sjednocujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. .

9. Nejvyšší soud ve svém vyjádření zejména zdůraznil, že vedle ústavně zakotveného práva na náhradu škody způsobenou při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, je třeba brát v úvahu též veřejný zájem na výkonu veřejné moci. Stát tak podle Nejvyššího soudu musí odpovídat za výkon veřejné moci v přiměřeném rozsahu. Důsledkem nepřiměřeně široce uplatňované odpovědnosti za škodu je nežádoucí jev, jehož podstatou je odrazení státu od výkonu veřejné moci z důvodu obav před přiznáváním nepřiměřeně vysokých či nepředvídatelných kompenzačních nároků. Nelze tak přehlédnout, že ústavodárce racionálně prostřednictvím y zakotvil právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, nikoliv tedy právo na náhradu škody způsobenou veškerým výkonem veřejné moci. Nejvyšší soud ve svém vyjádření také mimo jiné zmínil, že Ústavní soud se ve své judikatuře v rámci kontroly norem zabýval ústavností opakovaně, nicméně ke zrušení například jeho nikdy nepřistoupil.

10. Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti se i přes výzvu Ústavního soudu k ústavní stížnosti nevyjádřila.

11. Vyjádření účastníků zaslal Ústavní soud stěžovatelce na vědomí a k případné replice. Stěžovatelka právo repliky využila a vymezila se v ní argumentačně jen proti vyjádření Nejvyššího soudu. Má za to, že je nesporné, že jí vznikla nemajetková újma. Bylo tak na obecných soudech, aby nároky stěžovatelky posoudily buď podle speciálního anebo podle . Není ovšem možné, aby odčinění její újmy odmítaly s tím, že pod její nárok podřadit nelze, protože nebyla účastníkem trestního řízení, a použití je vzhledem ke specialitě vyloučeno.

V.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby "jen" ochrana ústavnosti, a nikoliv zákonnosti [ , písm. d) y]. Ústavní soud v tomto řízení není povolán k přezkumu aplikace tzv. podústavního práva a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Výklad zákonných a podzákonných právních norem, který nešetří základní práva v co nejvyšší míře, při současném dodržení účelu aplikovaných právních norem, anebo výklad, jenž je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, pak znamenají porušení základního práva či svobody.

13. Podle a odst. 4 y platí, že každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, když podmínky a podrobnosti odškodnění upravuje zákon. Jak se přitom správně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti s odkazem na svou judikaturu a judikaturu Ústavního soudu vyjádřil Nejvyšší soud, právo na náhradu škody (újmy) způsobené orgánem veřejné moci je nutno vykládat v kontextu samotného společenského zájmu na výkonu veřejné moci. Jinými slovy - řečeno zjednodušeně - stát musí být za výkon veřejné moci odpovědný jen v přiměřeném rozsahu. Tento rozsah - v souladu s y (viz dikci "podmínky a podrobnosti") - stanoví právě

14. Jak již bylo zmíněno shora, rámec odškodnění nemajetkové újmy byl do zaveden novelou provedenou Zákonodárce tak reagoval zejména na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. k tomu za všechny např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kudla proti Polsku ze dne 26. 10. 2000, stížnost č. 30210/96), z níž právě mimo jiné vyplývá, že odškodnění se musí týkat nejen eventuální škody, ale také nemajetkové újmy. Zmíněná novela upravila také v tom smyslu, aby bylo možno v rozsahu odpovídajícím judikatuře Evropského soudu pro lidská práva vážící se k Úmluvy odškodnit nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným zbavením svobody. Přitom nutno zdůraznit, že Evropský soud pro lidská práva nevyloučil možnost napravit škodu či újmu za nezákonné zbavení svobody i podle právní úpravy účinné před přijetím novely č. , nicméně podle Evropského soudu pro lidská práva využití těchto možností nápravy nebylo dostatečně jisté a předvídatelné pro nedostatek ustálené judikatury [srov. rozsudek ve věci Smatana proti České republice ze dne 27. 9. 2007, stížnost č. 18642/04 (odst. 141), rozsudek ve věci Crabtree proti České republice ze dne 25. 2. 2010, stížnost č. 41116/04 (odst. 29 a 52), rozsudek ve věci Žirovnický proti České republice ze dne 30. 9. 2010, stížnost č. 23661/03 (odst. 93) nebo v daném kontextu obdobně bod 34. nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 14. 4. 2009 (N 85/53 SbNU 79)].

15. S ohledem na okolnosti posuzovaného případu je klíčový výklad konstrukce , podle něhož právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda (odst. 1). Právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo (odst. 2). Otázce účastenství, respektive otázce aktivní legitimace podle se Nejvyšší soud ve své judikatuře již věnoval a vyložil ji rozšiřujícím způsobem. Účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí, z něhož škoda vznikla, je tak v této souvislosti podle judikatury Nejvyššího soudu i družka obviněného, která za něj zaplatila náklady nutné obhajoby v rámci posléze zastaveného trestního stíhání (respektive v rámci trestního stíhání, kdy došlo ke zproštění obžaloby). Účastenství podle tak Nejvyšší soud založil na skutečnosti, že v případě družky šlo o osobu, která měla osobní zájem na výsledku trestního stíhání, když nadto trestní řád družce dával výslovně oprávnění zvolit obviněnému obhájce [srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. a nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 27. 3. 2014 (N 47/72 SbNU 531)]. V rozsudku z 28. 8. 2012 sp. zn. Nejvyšší soud považoval za účastníka řízení podle také jedince, kterému byla v rámci domovní prohlídky (vedené proti osobě jemu blízké) odebrána určitá věc: "V takovém případě nelze (podle Nejvyššího soudu) vyloučit, že následné zastavení trestního stíhání vedené proti osobě blízké založí nárok osoby zúčastněné na dílčí fázi trestního řízení, zejména došlo-li u ní k zásahu do některého ze základních lidských práv, byť samotné odnětí věci bylo v souladu se zákonem a směřovalo k ověřování skutečností rozhodných pro posouzení jednání obviněného". Podle Ústavního soudu lze uvedené judikaturní závěry Nejvyššího soudu shrnout tak, že za účastníka řízení se považuje pro účely náhrady škody (újmy) také osoba, jež v rámci trestního stíhání vedeného proti jinému učinila úkon aprobovaný zákonem, když na výsledku trestního stíhání měla osobní zájem, anebo osoba, jíž bylo úkony orgánů činných v trestním řízení zasaženo do jejích práv (nebo bylo o jejích právech rozhodováno) a tato může proti těmto úkonům podat opravný prostředek.

16. Poměřováno dosavadní judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu (jakož i ústavněprávními východisky) je možno úvahy Ústavního soudu popsat tak, že v ústavní rovině je garantováno právo na náhradu škody (újmy) způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Jde o ústavní princip existující v demokratickém právním státě bez ohledu na jeho odraz v pozitivním právu (nemůže tedy být ani u ani zákonem ve svém důsledku potlačen). Současná právní úprava představovaná tomuto náhledu v obecné rovině podle Ústavního soudu neodporuje, a to ani tím, omezuje-li aktivní legitimaci k odškodnění újmy (škody) na účastníky řízení (výše již bylo přitom vysvětleno, že toto omezení zásadně platí jak pro odškodnění za nezákonné rozhodnutí, tak pro odškodnění za nesprávný úřední postup). Není-li totiž osoba blízká účastníkem řízení ve smyslu shrnuté judikatury Nejvyššího soudu, je odškodněna prostřednictvím poškozeného - tedy prostřednictvím toho, kdo byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno nezákonné rozhodnutí nebo v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to i tehdy, pociťuje-li újmu (škodu) zcela samostatně (srov. opačně právě rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ).

17. Ústavní soud nepřehlédl, že sám v nedávné době rozhodoval opakovaně o ústavních stížnostech, jež byly částečně obsahově s touto obdobné, přesto je většinou odmítal jako zjevně neopodstatněné [bylo to částečně dáno i procesními pochybeními, jež bránily obecným soudům, aby se k eventuálnímu rozšiřujícímu pojetí účastenství podle vyjádřily (srov. k tomu například usnesení ze dne 24. 1. 2017

sp. zn.

, usnesení ze dne 11. 4. 2017

sp. zn.

)].

18. Uvedené závěry Ústavní soud následoval i v posuzované věci, a protože nezjistil zásah do tvrzených základních práv stěžovatelky její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. prosince 2017

Jan Filip v. r.

předseda senátu