Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2343/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mileny Wachtlové, zastoupené JUDr. Klárou Long Slámovou, advokátkou, sídlem Urbánkova 3360/47, Praha 4 - Modřany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2017 č. j. -73, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2016 č. j. -48 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. března 2016 č. j. -30, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva dopravy, sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na ochranu vlastnictví podle d (dále jen " "), právo na soudní ochranu podle y, právo na rovné postavení účastníků soudního řízení podle y, jakož i práva vyplývající z y.

2. Z obsahu napadených soudních rozhodnutí a vyžádaného spisu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. se podává, že žalobou podanou u obvodního soudu se stěžovatelka na vedlejší účastnici domáhala náhrady škody ve výši 161 900 Kč s příslušenstvím, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem, který - stručně řečeno - spočíval v tom, že jí byl třetí osobou odcizen její motocykl. Tato třetí osoba se v důsledku nesprávného úředního postupu vedlejší účastnice domohla jeho přeregistrování, ačkoliv pro to nebyly splněny zákonné podmínky, neboť tato osoba nedisponovala plnou mocí. Obvodní soud dospěl v napadeném rozsudku k závěru, že v dané věci nebyla dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou, neboť výlučnou příčinou ztráty vlastnického práva bylo jednání tvrzeného škůdce. Navíc připomněl, že odpovědnost státu za škodu má pouze subsidiární charakter a že ji tedy lze uplatnit pouze v případech, kdy se poškozená osoba nemohla domoci náhrady škody jiným způsobem.

3. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem tak, že se se závěry obvodního soudu ztotožnil a zdůraznil, že zápis v registru vozidel nemá v souvislosti s vlastnickým právem konstitutivní účinky. Nesprávný úřední postup a tvrzená ztráta vlastnického práva k motocyklu nejsou tedy navzájem ve vztahu příčiny a následku.

4. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl. Svůj závěr odůvodnil tím, že polemika s názory soudů ohledně existence příčinné souvislosti je polemikou v rovině skutkové, a proto nemůže založit přípustnost dovolání.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti obecným soudům vytýká především nesprávné hodnocení skutkového stavu, jehož se soudy dopustily přijetím závěru o neexistenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou. Nesprávnou je pak argumentace obecných soudů subsidiaritou odpovědnosti státu a povinností stěžovatelky domáhat se nejprve náhrady škody po škůdci samotném, neboť ona se svých práv vůči škůdci pořadem práva civilního domáhat nemohla, jelikož by byl v době podání hypotetické žaloby nárok stěžovatelky již promlčen a také by existovalo velké riziko neprokázání nároku. Podání žaloby by se tak stalo ryze formálním úkonem bez jakýchkoliv důsledků.

6. Tuto obavu zakládá stěžovatelka také na tom, že trestní stíhání škůdce bylo zastaveno a policejní orgán sám konstatoval, že nelze prokázat, že se protiprávního jednání dopustil právě škůdce. V takovém případě dle stěžovatelky nelze po fyzické osobě spravedlivě požadovat, aby nesla následky nesprávného úředního postupu a škodu způsobenou úředníkem státního orgánu. Kdyby navíc se svým nárokem proti škůdci neuspěla, byl by nárok uplatnitelný vůči státu již promlčen. Stěžovatelka soudí, že je v rozporu s úmyslem zákonodárce, aby po ní odpovědný subjekt požadoval vedení hypotetických a formálních sporů s nejistým výsledkem jako nezbytného předstupně uplatnění nároku vůči státu. V nesprávném úředním postupu zaměstnankyně vedlejší účastnice vidí stěžovatelka také porušení základního práva vlastnit majetek.

III.

Vyjádření ostatních účastníků řízení

7. Na žádost Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřily obvodní soud, městský soud a Nejvyšší soud.

8. Obvodní soud ve svém vyjádření plně odkázal na napadený rozsudek.

9. Dle městského soudu staví stěžovatelka svou ústavní stížností Ústavní soud do role čtvrté přezkumné instance, navíc nedostatečně specifikovala, jakým postupem mělo být zasaženo do jejích ústavních práv. V podrobnostech pak rovněž městský soud odkázal na napadené rozhodnutí. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud odmítl ústavní stížnost.

10. Nejvyšší soud ve svém vyjádření setrval na svém závěru, že podané dovolání ve skutečnosti stálo na zpochybňování skutkových závěrů soudů nižších stupňů. Hlavní právní závěr, dle nějž nemá přeregistrování vozidla konstitutivní účinky, nezpochybňuje pak stěžovatelka ani v ústavní stížnosti. V celém řízení, jakož i v ústavní stížnosti, neuvedla pak stěžovatelka důvody, pro něž by bylo nemožné domoci se náhrady škody na škůdci. Nejvyšší soud tedy navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

11. Soudce zpravodaj zaslal shora uvedená vyjádření stěžovatelce na vědomí a k případné replice. Této možnosti stěžovatelka nevyužila.

IV.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná ( a contrario).

V.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu soudů ( y), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

14. Ústavní soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení mu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížností uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

15. Těžiště stěžovatelčiny argumentace tvoří námitky týkající se existence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem vedlejší účastnice a vzniklou škodou. Obecné soudy při hodnocení skutkového stavu dospěly k závěru, že výlučnou příčinnou tvrzené škody bylo jednání třetí osoby, která na sebe motocykl převedla. Městský soud závěr soudu obvodního doplnil tím, že zápis v registru motorových vozidel má vůči k vlastnickému právu toliko deklaratorní účinky, z čehož plyne, že nesprávný úřední postup, v důsledku kterého došlo k přeregistraci vozidla, neměl a nemohl mít na právní stav vůbec žádný vliv. Na tuto argumentaci, se kterou se stěžovatelka koneckonců mohla seznámit již v usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 4. 7. 2014 sp. zn. 2 ZT 380/2013, však stěžovatelka v ústavní stížnosti nijak nereagovala.

16. V situaci, kdy nesprávný úřední postup úřednice při přeregistraci předmětného motocyklu nemůže vést k převodu vlastnického práva, neboť zápis v registru vozidel vlastnická práva toliko eviduje (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 2. 2012 sp. zn. ), nezbývá Ústavnímu soudu, než přisvědčit závěru obecných soudů o neexistenci příčinné souvislosti v daném případě. Lze tedy uzavřít, že soudy řádně a v ústavně daných mezích posoudily podmínku příčinné souvislosti mezi vzniklou škodou a tvrzeným protiprávním jednáním, a proto jejich rozhodnutí o podstatě stěžovatelčina nároku plně obstojí.

17. Nelze přisvědčit ani tvrzení, že obecné soudy postupovaly mimo principy spravedlnosti, když odkazovaly na subsidiaritu uplatnění nároku na náhradu škody vůči státu. Stěžovatelka v průběhu řízení před obecnými soudy nijak neoznačila skutečnosti, které by tvrzený neúspěch hypotetické žaloby proti tvrzenému škůdci zapříčiňovaly a které by odůvodňovaly stěžovatelčinu námitku, že neměla možnost se účinně a efektivně bránit. Namítá-li stěžovatelka, že by v případném civilním sporu bylo obtížné prokázat, že je to právě ona třetí osoba, kdo je odpovědný za škodu (zejména s ohledem na závěry trestního řízení), je nutno zmínit, že sporné civilní řízení se mimo jiných řídí zásadou projednací, podle které břemeno tvrzení a břemeno důkazní leží zásadně na stranách, a strany nesou následky neunesení těchto břemen. Možnost neunesení důkazního břemena potom nelze bez dalšího ztotožňovat se situací, kdy stěžovatelka nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči původnímu dlužníkovi. Především však s ohledem na to, co bylo shora uvedeno, nesouvisí nijak neunesení důkazního břemene stěžovatelkou s namítaným nesprávným úředním postupem vedlejší účastnice.

18. Námitku ohledně promlčení nároku vůči třetí osobě způsobené délkou trestního řízení Ústavní soud také vyhodnotil jako nedůvodnou. Stěžovatelka se během podání vysvětlení připojila k trestnímu řízení jako poškozená s nárokem na náhradu škody. Taková skutečnost stavěla podle , , ve znění pozdějších předpisů (totožně podle , ), běh promlčecí lhůty.

19. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. prosince 2017

Jan Filip v. r.

předseda senátu