Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2827/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Grigoryho Karlova, t. č. Vazební věznice Praha - Pankrác, zastoupeného Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, Ph.D., advokátem, sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. července 2017 sp. zn. a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. června 2017 sp. zn. , za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a , o Ústavním soudu (dále jen " "), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v y a , a d. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 8. 6. 2017 sp. zn. bylo dle o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních rozhodnuto, že jeho vydání do Ruské federace pro ve výroku usnesení blíže označený skutek přijímání úplatku ve velkém rozsahu a podvodu velkého rozsahu dle příslušných ustanovení trestního zákona Ruské federace, při současném přijetí záruk Generální prokuratury Ruské federace, je přípustné.

3. Usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 13. 7. 2017 sp. zn. , byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení městského soudu.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel tvrdí, že jeho argumentace, proč by neměl být do Ruské federace vydán, byla formulována koherentně a logicky, a soudy jí tedy měly přisvědčit. Prohlašuje, že jeho trestní stíhání je vykonstruované, jde o odplatu za jeho snahu odhalovat korupci v policejním sboru. Stěžovatel se v minulosti jako příslušník ruské policie podílel na provádění operativně-pátracích prostředků v rámci šetření možné korupce směřujících vůči vyšetřovatelce, která proti němu zahájila nynější trestní stíhání. Trestní řízení provázejí různé pochybné okolnosti, kdy například alkoholický desinfekční prostředek v objemu více než 2 nákladních vozů Kamaz, který byl nejprve zabaven ruskou policí při vyšetřování nezákonného obchodu s alkoholem, a následně měl být odcizen stěžovatelem, měl být po opětovném zabavení dále ze skladu znovu odcizen, a tedy došlo ke ztrátě důkazů. Bylo též porušováno jeho právo na nahlížení do spisu. Takovéto skutečnosti neměly soudy pominout. Soudy také měly přistoupit kritičtěji k obdrženému stanovisku Generální prokuratury Ruské federace, které vůbec neřeší některé stěžovatelovy námitky a deskriptivně popisuje události, aniž by specifikovalo důkazy. Stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2013

sp. zn.

(N 161/70 SbNU 501), dle kterého má česká strana povinnost požadovat, aby extradiční materiály poskytnuté dožadující stranou svědčily o zachování obecně přijímaných standardů trestního řízení, v prvé řadě pak z rozhodnutí, na jejichž základě bylo v dožadujícím státě trestní řízení zahájeno, musí být seznatelné, že se trestní stíhání opírá o určitou soustavu důkazů, tzn. že podezření na spáchání trestného činu je rozumným způsobem odůvodněno. Stěžovatel rovněž upozorňuje, že před svým odjezdem z Ruské federace byl brutálně fyzicky napaden, a tento incident, který může mít souvislost s projednávanou věcí, nebyl řádně vyšetřen. Dále pak poukazuje na obecně špatný stav dodržování lidských práv v Rusku.

5. Stěžovatel se rovněž domnívá, že by bylo vhodnější, kdyby vrchní soud rozhodoval ve veřejném zasedání. Zákon to sice obligatorně neukládá, nicméně při množství předložených důkazů a námitek a vzhledem k závažnosti věci tak měl učinit.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 . Ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud úvodem považuje za potřebné zdůraznit, že i když v žádném případě nebagatelizuje možné deficity v justičním systému a v oblasti vězeňství na Ukrajině, v Ruské federaci a některých dalších zemích bývalého Svazu sovětských socialistických republik, z dosavadní jeho judikatury (srovnej např. usnesení ze dne 29. 1. 2013

sp. zn.

, dostupné v internetové databázi na: http://nalus.usoud.cz) je zřejmé, že nezastává názor, že by vydání do těchto zemí bylo obecně, "automaticky" nepřípustné (obdobně nález ze dne 26. 5. 2015

sp. zn.

). I z nálezů, kterými Ústavní soud ústavním stížnostem brojícím proti takovémuto vydání vyhověl, naopak vyplývá, že k tomuto vydání dojít může, ovšem po řádném individuálním posouzení příslušných otázek [srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2012

sp. zn.

(N 171/67 SbNU 97)]. Rovněž Evropský soud pro lidská práva vychází z toho, že nepřípustnost vydání může být dána až na základě zcela konkrétních závažných zjištění v dané věci, kdy je třeba vycházet z toho, že celá struktura Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod spočívá na obecném předpokladu, že orgány veřejné moci v členských státech Rady Evropy jednají v dobré víře. Tento předpoklad dobré víry je vyvratitelný, avšak je na dané osobě, aby je přesvědčivě prokázala; pouhé podezření nestačí (srov. rozsudek Tymošenková proti Ukrajině ze dne 30. 4. 2013, č. 49872/11).

8. Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že pro posouzení přípustnosti vydání není podstatné ani tak to, jak často dochází v určité zemi k excesům na poli základních práv a svobod a zda a jak jsou následně řešitelné. Podstatné je, zda je s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu důvodné se domnívat, že k takovému excesu, ať už v průběhu soudního řízení anebo v průběhu omezení osobní svobody v souvislosti se soudním řízením, může dojít právě v dané věci [srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2012

sp. zn.

(N 150/66 SbNU 269)]. Citovanými okolnostmi přitom nutno rozumět zejména takové, které by svědčily o tom, že na případu mají zájem osoby, které disponují neformálním vlivem na výkon všech složek státní moci.

9. Pokud jde o zhodnocení takovýchto okolností, je nutno zdůraznit, že Ústavní soud není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , 83, a y). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti ( y), nikoliv běžné zákonnosti. Stejně jako v případě jiných trestněprávních institutů je i v případě institutu vydání do ciziny jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány nezbytné podmínky, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

10. Ústavní soud naopak z ústavní stížností napadeného rozhodnutí zjistil, že obecné soudy se věcí v nezbytném rozsahu zabývaly a jejich závěry jsou řádně odůvodněny. Nutno konstatovat, že i když stěžovatel vznáší celou řadu námitek, tyto převážně nemají charakter relevantní ústavněprávní argumentace, nýbrž spíše blíže neprokázaných spekulací, a polemiky se závěry obecných soudů v rovině tzv. práva podústavního, které soudy již dříve v odůvodnění svých rozhodnutí odůvodnily. V případě tvrzeného porušení práva nahlížet do spisu tak například vyložily, že omezení možnosti takovéhoto nahlížení v počátečních fázích vyšetřování je běžné i dle právní úpravy jiných států. O namítané podjatosti osoby vedoucí vůči stěžovateli vyšetřování soudy uvážily, že tato podjatost zůstala toliko v rovině stěžovatelova tvrzení, které není ničím doloženo, přičemž námitku podjatosti je třeba uplatnit vůči orgánu, kterému o takové námitce ve vyžadujícím státě přísluší rozhodovat. Nutno připomenout, že Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší hodnotit stěžovatelovu obhajobu, která má být teprve předmětem posuzování v samotném trestním řízení.

11. Stěžovatel má pravdu potud, že dle nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

musí být z extradičních materiálů seznatelné, že se trestní stíhání opírá o určitou soustavu důkazů, totiž že podezření ze spáchání trestného činu je rozumným způsobem odůvodněno, a nesmí být pominuty flagrantní nedostatky úkonů, na jejichž základě se v dožadujícím státě předmětné trestní řízení vede. Ústavní soud nicméně žádnou takto zásadní absenci odůvodnění ani jiné flagrantní nedostatky neshledává. Ve věci

sp. zn.

Ústavní soud shledal porušení ústavně zaručených práv někdejšího stěžovatele za situace, kdy popis stíhaného skutku v rozhodnutích předložených dožadující stranou byl vágní a zároveň chaotický, jednání obviněného nebylo konkretizováno a nebylo vůbec zřejmé, jak měl naplnit skutkové znaky příslušného trestného činu, a především pak tato rozhodnutí neobsahovala jakékoliv, byť sebestručnější, odůvodnění. Je tak zřejmé, že případ tehdejšího nálezu není s věcí nynější souměřitelný, když takto zásadní nedostatky předložených rozhodnutí ruské strany stěžovatel ani netvrdí.

12. K námitce absence veřejného zasedání se vyslovil již vrchní soud ve svém rozhodnutí, ve kterém vysvětlil, že neshledal důvodu odchýlit se od postupu, předpokládaného v hlavě sedmé části první ve spojení s § 240 trestního řádu, podle kterého, pokud není zákonem předepsáno, že se rozhoduje v hlavním líčení, veřejném nebo vazebním zasedání, soud rozhoduje v neveřejném zasedání, když projednání stížnosti ve veřejném zasedání by bylo namístě, pokud by se stížnost opírala o nové skutečnosti a důkazy, nebo je ve svém vyjádření ke stížnosti navrhovala druhá strana, případně je považoval za nutné provést soud z vlastní iniciativy, a bylo by nutné umožnit stranám, aby se k takovým důkazům vyjádřily a případně korigovaly svá předchozí vyjádření, avšak o takový případ nešlo. Ústavní soud se s takovýmto odůvodněním ztotožňuje.

13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. listopadu 2017

Jan Filip v.r.

předseda senátu