Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2044/17

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Dagmar Musilové, zastoupené Mgr. Ondřejem Lněničkou, advokátem se sídlem Újezd 409/19, 118 00 Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -134 ze dne 26. 4. 2017 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -113 ze dne 29. 2. 2016, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení a d.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze změnil původně vyhovující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. -59 ze dne 1. 7. 2015 tak, že zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala po žalovaném, svém bývalém druhovi, zaplacení částky 1.500.000,- Kč s příslušenstvím z titulu porušení povinnosti plynoucí ze smlouvy o půjčce uzavřené mezi účastníky dne 24. 2. 2010, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením odmítl jako nepřípustné.

Proti rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že městský soud, aniž provedl jakékoli dokazování, dospěl k nepodloženým a spekulativním závěrům, které činí jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným. Tyto závěry jsou dle stěžovatelky v příkrém rozporu se skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvého stupně, a to především v částech, kdy stěžovatelce nemělo nic bránit ve výkonu jejích práv a že z její strany nebylo čeho se obávat. Dovolacímu soudu vytkla, že nerespektuje vlastní judikaturu a nepřistoupil k přezkumu toho, zda ke skutkovým zjištěním dospěl odvolací soud zákonným způsobem, tedy po provedení dokazování. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti dále přiblížila a podrobně se vyjádřila k otázce dobrých mravů ve světle trestné činnosti žalovaného.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky a obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud nesdílí mínění stěžovatelky, že odvolací soud dospěl k nepodloženým, spekulativním a nepřezkoumatelným závěrům. Odvolací soud vskutku neprováděl dokazování, vyšel ovšem zcela ze skutkového stavu, jak jej zjistil soud prvního stupně. Tato zjištění ale jinak hodnotil, pokud jde o otázku rozporu námitky promlčení s dobrými mravy. Šlo přitom o klíčové posouzení celého případu, na jehož vyřešení závisel osud žaloby. Stěžovatelka se s tímto hodnocením neztotožňuje a v ústavní stížnosti zevrubně rozvádí důvody, dle nichž výkon námitky promlčení je v rozporu s dobrými mravy. Městský soud v zásadě poukazuje na to, že stěžovatelka měla možnost realizovat své právo mnohem dříve, a nikoli až po pravomocném skončení trestního řízení v roce 2014. Měla-li odvahu odejít ze společné domácnosti koncem srpna 2012, podat následně na žalovaného trestní oznámení i zahájit řízení o úpravě poměrů k jejich nezletilé dceři, není důvod, proč nemohla uplatnit též právo na vrácení půjčených peněz. Jádro argumentace odvolacího soudu tedy spočívá v tom, že tvrdí-li stěžovatelka psychické a další problémy, pro které se nezmohla či bála vůči žalovanému vystoupit, kontrastuje to s její právě zmíněnou aktivitou. Naopak, z druhého úhlu pohledu, dokázala-li podat trestní oznámení, na jehož základě bylo vůči žalovanému zahájeno trestní řízení, které posléze skončilo odsuzujícím rozsudkem (kterýžto počin zajisté byl ve vztahu k osobě žalovaného "popuzením", kterého se mohla obávat), jakož i zahájit řízení v opatrovnické věci, není důvodu, proč nemohla požádat i o navrácení peněz, resp. podat žalobu. Ústavní soud konstatuje, že tento závěr odvolacího soudu se sice ve světle okolností celého případu může jevit přísným, současně je však racionální a nijak nevybočuje z kautel spravedlivého procesu. Nejvyšší soud pak dostatečně objasnil, že v dané věci jde primárně o hodnocení skutkových okolností, a nikoli právní problematiku, a proto dovolání jako nepřípustné odmítl.

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle . Z týchž důvodů nevyhověl ani návrhu na odklad vykonatelnosti, o němž nerozhodoval samostatným usnesením.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 28. listopadu 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu