Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2700/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti společnosti ARCUS Media, s. r. o., se sídlem Sousedská 856/9, Plzeň - Lobzy, IČ: 27768465, zastoupené Mgr. Ing. Ladislavou Jindřichovou, advokátkou se sídlem Komenského 4, Klatovy, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -285 ze dne 7. 6. 2017, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usilovala stěžovatelka o zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu. Tímto rozhodnutím bylo podle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále též " "), odmítnuto stěžovatelčino dovolání s odůvodněním, že neobsahuje všechny zákonné náležitosti podle , neboť v něm stěžovatelka nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti.

Dlužno dodat, že dovolání směřovalo do rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. -230 ze dne 6. 9. 2016, kterým byl k odvolání stěžovatelky potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. -191 ze dne 9. 10. 2015. Nalézací soud ve zmíněném rozhodnutí zamítl žalobu stěžovatelky, jejímž prostřednictvím se domáhala po žalované společnosti ČEZ Distribuce, a. s., zaplacení částky 1 961 334 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené připojením fotovoltaické elektrárny stěžovatelky k distribuční soustavě vysokého napětí v roce 2011, namísto v roce 2010, jak požadovala stěžovatelka.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítala, že ji Nejvyšší soud odmítnutím jejího dovolání zkrátil v právu na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu d (dále jen " ") a porušil též y. Stěžovatelka v této souvislosti vyjádřila přesvědčení, že přípustnost dovolání vymezila dostatečně, tzn. v souladu s relevantními ustanoveními , včetně jeho . Tento svůj názor opírala stěžovatelka především o usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 30. 5. 2013, z nějž vyvozovala, že je-li namítáno nesprávné právní posouzení věci, je dovolání přípustné bez dalšího.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky z hlediska kompetencí daných mu y, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté y, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

Z obsahu stížnostního návrhu je zřejmé, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení závěru Nejvyššího soudu stran neprojednatelnosti podaného dovolání pro absenci zákonných náležitostí. Její přesvědčení, že Nejvyšší soud odmítl dovolání na základě nesprávné interpretace ustanovení , Ústavní soud ovšem nesdílí.

Z textu dovolání, které stěžovatelka přiložila k ústavní stížnosti, Ústavní soud zjistil, že toto obsahovalo jednoznačné vymezení dovolacího důvodu (nesprávné právní posouzení věci) a poté ještě obecné konstatování, že "jsou splněny podmínky kladené na podání dovolání příslušnými ustanoveními ". Pakliže stěžovatelka v rámci své stížnostní argumentace tvrdí, že takové dovolání splňovalo zákonné náležitosti, zjevně pomíjí, že dle je dovolatel povinen uvést nejen důvod dovolání (toto stěžovatelka učinila), ale vedle toho musí ještě vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a ). Právní úprava, účinná od 1. 1. 2013 tímto způsobem "vede" dovolatele k tomu, aby se zabýval povahou svých námitek, jež v (případném) dovolání zamýšlí uplatnit, a aby jím tvrzené nesprávné právní posouzení věci konfrontoval s dosavadní judikaturou dovolacího soudu a aby následně specifikoval, které z hledisek formulovaných v považuje za splněné, a eventuálně (v závislosti na tom kterém hledisku) odůvodnil, proč tomu tak má být ( ). Jinými slovy vyjádřeno se předpokládá, že dovolatel zpochybní právní posouzení odvolacího soudu s poukazem na to, že vybranou právní otázku již Nejvyšší soud vyřešil, avšak odvolací soud ji posoudil v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, nebo že vybranou otázku již Nejvyšší soud vyřešil, odvolací soud ji posoudil v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, nicméně stěžovatel je toho názoru, že by otázka přesto měla být posouzena jinak, či že vybranou právní otázku již Nejvyšší soud řešil, avšak jeho judikatura je ve vztahu k této otázce nejednotná, anebo že vybranou právní otázku doposud Nejvyšší soud neřešil. V ustanovení je dále zakotveno, že podání neobsahující vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání nebo neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být doplněno jen po dobu trvání prekluzivní lhůty k dovolání ( věta první ).

Z výše uvedeného vyplývá, že náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou v stanoveny zcela zřetelně. Navíc v době sepisu stěžovatelčina dovolání (tj. 8. 12. 2016) již konkrétně k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovatelce, resp. jejímu právními zástupci, poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat. Stěžovatelce proto nemohly při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti, co má v dovolání uvést.

Navzdory tomu se v projednávané věci stěžovatelka na Nejvyšší soud obrátila s nikoliv řádným podáním, ve kterém zcela pominula zákonný požadavek vymezit skutečnosti, v nichž spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání. Reagoval-li Nejvyšší soud na danou situaci tím, že podané dovolání odmítl, nelze mu v tomto směru nic vytknout.

Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 30. 5. 2013, na nějž se stěžovatelka odvolávala, zodpovídá otázku, zda je nutno po 1. 1. 2013 pro založení přípustnosti dovolání prokazovat zásadní právní význam otázky řešené odvolacím soudem, přičemž je konstatováno, že nikoliv. V tomto ohledu je tedy dovolání přípustné "bez dalšího". V žádném případě však nelze z citovaného usnesení dovodit, že by dovolatel nebyl povinen vymezit přípustnost dovolání způsobem, jak je o něm pojednáno shora.

Zbývá uzavřít, že Ústavní soud v postupu dovolacího soudu nezjistil kvalifikované pochybení, jež by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Na základě této skutečnosti proto přistoupil k aplikaci ustanovení a předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. listopadu 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu