Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2709/17

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Bohumila Kováře, zastoupeného Mgr. Blankou Morávkovou, advokátkou, se sídlem Brněnská 104/27, Miroslav, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. května 2017, č. j. -192, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se ústavní stížností podanou podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo na spravedlivý proces ve smyslu d (dále jen " "), resp. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 3. května 2017, č. j. -192, ve věci výkonu rozhodnutí vyklizením a prodejem movité věci změnil usnesení soudu prvního stupně, jímž byla oprávněnému (stěžovateli) uložena povinnost zaplatit povinným částku ve výši 8 537,50 Kč, tak, že tuto částku stanovil ve výši 13 178,90 Kč (výrok I.); dále určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud konstatoval, že v situaci, kdy bylo vymoženo plnění ve výši 30 000 Kč, a náklady výkonu představovaly částku 16 821,10 Kč, představuje přeplatek povinných vůči oprávněnému podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), právě částku ve výši 13 178,90 Kč, kterou je oprávněný povinen vrátit.

II.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu o výši přeplatku, který je povinen vrátit povinným. Uvádí, že částka 4 641 Kč, která představuje rozdíl mezi přeplatkem stanoveným odvolacím soudem a soudem prvního stupně, byla povinnými uhrazena až po provedené dražbě movitých věcí, a to bez jakékoliv specifikace. Proto byla započtena na jiný dluh povinných, o čemž byli povinní informováni. O uvedenou částku tak nemohl být zvýšen přeplatek povinných. Odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí postrádá odůvodnění, jakož i vysvětlení, k jakým důkazním prostředkům odvolací soud přihlédl a jak provedené důkazy vyhodnotil.

III.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle . Ústavní soud je podle y (dále jen " ") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Při posuzování případných pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud rovněž přihlíží mimo jiné k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svoji povahou bagatelní. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Ve výše uvedené souvislosti lze tak odkázat na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor.

6. V dané věci musí Ústavní soud především zdůraznit, že ústavní stížnost stěžovatele neobsahuje téměř žádnou, natož pak relevantní ústavněprávní argumentaci, neboť stěžovatel v podstatě pouze nesouhlasí s tím, že o částku uhrazenou povinnými po provedené dražbě neměl být zvýšen jejich přeplatek, nýbrž měla být započtena na jiný dluh povinných. V tomto směru jde pouze o polemiku se závěry odvolacího soudu, která však nemá potřebný ústavněprávní přesah. Navíc částka, která tvoří rozdíl mezi povinností k vrácení přeplatku uloženou stěžovateli soudem prvního stupně a odvolacím soudem činí 4 641 Kč, což, jak bylo uvedeno výše, představuje z materiálního pohledu částku bagatelní a už jen z tohoto důvodu je třeba ústavní stížnost považovat za zjevně neopodstatněnou.

7. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva (svobody) zaručená stěžovateli ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. listopadu 2017

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu