Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2191/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Svobodové, zastoupené Mgr. Zuzanou Bystrickou, advokátkou, Advokátní kancelář se sídlem Solná 5, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017 č. j. -140, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 4. 2016 č. j. -86 a rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 13. 1. 2016 č. j. -60 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen ""), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že shora označenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno zejména její základní právo na spravedlivý proces podle d (dále jen "") a na ochranu vlastnictví podle y. Stěžovatelka namítá, že řízení před obecnými soudy nelze jako celek pokládat za spravedlivé, když nebyla poskytnuta ochrana jejím ústavně zaručeným základním právům. Obecné soudy svévolně vyloučily přezkum stěžovatelkou uplatněného práva. Stěžovatelka měla být v průběhu trestního řízení nedobrovolně podrobena četným úkonům, včetně odebrání věci - psa, proti čemuž se nyní snaží bránit a dosáhnout jeho vrácení. Nesouhlasí ani s postupem Nejvyššího soudu, jehož odmítavé usnesení označuje za projev libovůle.

2. Okresní soud v Bruntále zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala, aby bylo České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR (dále jen "žalovaná") uloženo splnit povinnost, která vyplývá ze zákona, ve zrušení usnesení ze dne 14. 6. 2010, Policie ČR KŘ Policie Moravskoslezského kraje, OO Velké Heraltice, Družstevní 41, 747 75 Velké Heraltice, ze dne 14. 6. 2010 č. j. KRPT-13606-68/TČ-2010-070618 o uložení psa do soudní úschovy. Soud poukázal na stanovisko Nejvyššího soudu, podle něhož v případě, kdy není možné jednoznačně označit vlastníka uložené věci, jsou k dalšímu rozhodování o věci povolány soudy v občanském soudním řízení a orgány činné v trestním řízení nejsou o úschově oprávněny rozhodovat. Současně dodal, že ve věci bylo Okresním soudem v Bruntále již dne 14. 2. 2012 rozhodnuto o vydání věci - psa jiné osobě (sp. zn. ). Ohledně nároku vůči žalované soud konstatoval, že stěžovatelce nepřísluší konkrétní nárok vůči žalované, jelikož jí nepřísluší rušit rozhodnutí policejního orgánu.

3. Krajský soud v Ostravě rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že žalované nepřísluší rušit rozhodnutí policejního orgánu; žalovaná není v posuzované věci pasivně legitimována. Navíc předmětná věc (pes) již byla vydána jiné osobě a stěžovatelka o této skutečnosti prokazatelně věděla (podepsala souhlas). Soud poté neshledal důvodnou ani námitku podjatosti ve věci rozhodující soudkyně ani námitku místní nepříslušnosti, kterou stěžovatelka neuplatnila včas.

4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky jako nepřípustné odmítl. Stěžovatelka v dovolání neuvedla způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení . Ani ostatní námitky stěžovatelky nemohly založit přípustnost dovolání, když závěr odvolacího soudu ve vztahu k řízení o soudní úschově psa je v souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. .

II.

5. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že podle y je soudním orgánem ochrany ústavnosti, jehož pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Stěžovatelé tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu v jejich právní sféře nastala.

6. Přestože ústavní stížnost stěžovatelky obsahuje řadu námitek stran porušení jejích základních práv, nejedná se z pohledu Ústavního soudu o relevantní argumenty ve vztahu k postupu obecných soudů. Ty v předmětné věci dospěly k závěru, že žalovaná Česká republika není ve sporu pasivně legitimována. Tomuto závěru nelze z ústavněprávního hlediska ničeho vytknout, když žaloba stěžovatelky je návrhem na vydání rozhodnutí o zrušení usnesení policejního orgánu o uložení psa do soudní úschovy, o němž žalované nepřísluší rozhodovat.

7. Ústavní soud ve věci poukazuje rovněž na zásadu přímosti rozhodování před obecnými soudy, kterou je občanské soudní řízení ovládáno a podle níž jedině obecný soud má, resp. musí mít bezprostřední informace o předmětu sporu. Jinak řečeno, je to právě obecný soud, který má bezprostřední důkazní prostředky a musí je proto využít. Ústavní soud je oprávněn pouze posuzovat, zda obecné soudy v soudním řízení postupovaly v souladu s právními předpisy, nedopustily se zjevného excesu, případně zda jejich rozhodnutí není projevem libovůle či dokonce svévole. Žádné takové pochybení však Ústavní soud v posuzované věci nezjistil. Obecné soudy svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily a nedopustily se svévolné intepretace norem jednoduchého práva. Odvolací soud se zabýval též námitkami stěžovatelky stran příslušnosti soudu a podjatosti ve věci rozhodujícího předsedy senátu.

8. Jestliže stěžovatelka brojí proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, pak i ohledně odůvodnění jeho usnesení nelze dospět k závěru, že by se snad dopustil libovůle při rozhodování. Odůvodnění usnesení je i přes jeho stručnost dostatečné a nechybí ani poukaz na relevantní judikaturu.

9. S ohledem na uvedené není proto z pohledu Ústavního soudu možné dospět k závěru, že postupem obecných soudů byly porušeny základní práva stěžovatelky garantovanáu au, a to i přesto, že je mu zřejmá citlivost daného případu. Proto Ústavní soud podle ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. listopadu 2017

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu