Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1853/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Miloše Plachty, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -150 ze dne 25. 4. 2017, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usiluje stěžovatel o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu s odůvodněním, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve spojení s principem rovnosti podle y, dále právo na ochranu soukromí a na rodinný život dle y a právo na náhradu škody způsobené vadným výkonem veřejné moci ve smyslu y.

Z přiložených podkladů vyplývá, že stěžovatel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále též "obvodní soud") domáhal po České republice - Ministerstvu spravedlnosti jakožto žalované náhrady nemajetkové újmy ve výši 2 000 000 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel tvrdil, že bylo zasaženo do jeho osobnostních práv, a to v souvislosti s trestním stíháním jeho syna, jež bylo vedeno Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn. . Přestože byl syn stěžovatele nakonec v tomto trestním řízení zproštěn obžaloby, jeho stíhání, probíhající nějaký čas i vazebně, a s tím spojená medializace měla za následek narušení rodinného i profesního života stěžovatele a ztrátu dobré pověsti rodiny. Vznik újmy stěžovatel současně odvozoval od nesprávného úředního postupu, spočívajícího v nepřiměřené délce trestního řízení.

Rozsudkem č. j. -67 ze dne 12. 1. 2016 obvodní soud předmětnou žalobu zamítl a stěžovateli uložil zaplatit žalované náklady řízení ve výši 900 Kč. Stěžovatel napadl toto rozhodnutí odvoláním ohledně částky 300 000 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení. Městský soud v Praze (dále též "městský soud") o něm rozhodl rozsudkem č. j. -117 ze dne 14. 6. 2016 tak, že rozsudek obvodního soudu v odvoláním vymezeném rozsahu potvrdil.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož stěžovatel nebyl účastníkem trestního řízení vedeného vůči jeho synovi v žádné jeho fázi, ani za něj nehradil náklady trestního řízení, a proto mu v dané věci nemohla vzniknout škoda, resp. újma, kterou by bylo možno dle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, odškodnit. Za nedůvodnou označil pak městský soud námitku stěžovatele upozorňující na eventualitu kvalifikace nároku z hlediska ochrany osobnosti. Odvolací soud podotkl, že pro odpovědnost státu za škodu existuje v českém právním řádu speciální úprava obsažená v zákoně č. , a že ustanovení jsou oproti této úpravě založena na jiných principech, a nelze je tak na uvedený druh odpovědnosti aplikovat.

Stěžovatel se dále obrátil na Nejvyšší soud. Ten však jeho dovolání napadeným usnesením č. j. -150 ze dne 25. 4. 2017 odmítl jako nepřípustné s odůvodněním, že městský soud postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, která otázky položené stěžovatelem opakovaně vyřešila. Nejvyšší soud zmínil jmenovitě svůj rozsudek sp. zn. ze dne 27. 9. 2016, ve kterém se uvádí, že jakkoli byla v minulosti odpovědnost státu za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci dovozována i z obecné úpravy ochrany osobnosti v , byla tato praxe překonána rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 11. 5. 2011 (uveřejněným pod č. 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Podle tohoto rozhodnutí nároky spadající pod , ve znění účinném od 27. 4. 2006, nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle , když úprava odpovědnosti státu za škodu v zákoně č. je zároveň úpravou speciální v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci.

Toliko proti rozhodnutí dovolacího soudu směřuje ústavní stížnost. Porušení svého základního práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje ve skutečnosti, že obecné soudy dříve v obdobných případech odškodnění přiznávaly a jemu se ho naopak nedostalo. V daném směru stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 23. 3. 2010 (N 64/56 SbNU 729), ve kterém se tehdejší navrhovatel domáhal náhrady nemajetkové újmy způsobené jemu a jeho rodině nezákonným trestním stíháním skrze ustanovení o ochraně osobnosti, v čemž mu bylo částečně vyhověno. Podle stěžovatele odporují rozhodnutí obecných soudů vydaná v jeho kauze základním principům práva a spravedlnosti, zejména principu lex specialis derogat legi generali. Stěžovatel zastává názor, že absence speciální úpravy má vést k aplikaci obecných předpisů. Obecné soudy naproti tomu dospěly k závěru, že uplatněný nárok nelze podřadit pod , a to z ryze formálních důvodů, načež současně odmítly nahlížet na předmětný spor optikou ochrany osobnosti upravené v . Takové zhodnocení věci zcela popírá shora zmiňovaný princip, je nelogické, formalistické a "urážející obyčejné lidské cítění". Stěžovatel si v této souvislosti klade otázku, jak je možné, že obžalovaný, který byl pravomocným rozsudkem zproštěn obžaloby, má právo na to, aby byl odškodněn za nezákonné trestní stíhání v podobě zásahu do osobnostních práv, zatímco osoba jemu blízká, která s obžalovaným žije a sdílí jeho obavy, popř. je od něj odloučena při vykonávání nezákonné vazby, nemá nárok žádný. Podle stěžovatele jde o nedůvodnou diferenciaci mezi osobami práva, které jsou stejně postiženy. Na podporu své argumentace cituje definici osoby blízké, zakotvenou v ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů, k čemuž dodává, že neuznání nároku na náhradu nemajetkové újmy osobě blízké, míněno stěžovateli, byla soudy popřena existence takové osoby ve smyslu uvedeného ustanovení. Stěžovatel konečně srovnává svůj případ s kauzami osob postižených domovní prohlídkou díky stíhání osoby jim blízké, jimž nárok na náhradu škody obecné soudy přiznávají.

Ústavní soud zvážil námitky stěžovatele i obsah přiloženého spisového materiálu, a to z hlediska kompetencí daných mu y, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté y, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud předesílá, že předložený stížnostní návrh se jak charakterem dotčené materie, tak především vymezením stížnostních námitek, v podstatné části identifikuje s ústavními stížnostmi, které Ústavní soud již dříve usneseními

sp. zn.

ze dne 29. 8. 2017,

sp. zn.

ze dne 11. 4. 2017 a

sp. zn.

ze dne 24. 1. 2017 (všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz) odmítl. Jelikož Ústavní soud nemá ani v nyní projednávané věci žádný důvod se od citovaných usnesení odchýlit, v podrobnostech na jejich odůvodnění odkazuje.

Jen ve stručnosti lze poznamenat, že Ústavní soud shledává napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ústavně konformní. Dovolací soud v něm náležitým způsobem objasnil, proč dovolání stěžovatele odmítl, aniž by se přitom dopustil libovůle či jakéhokoliv jiného kvalifikovaného excesu, s nímž by bylo možné spojovat porušení práva na soudní ochranu podle y.

Z ústavněprávního hlediska obstojí i Nejvyšším soudem provedený výklad problematiky odpovědnosti státu, který Ústavní soud v minulosti opakovaně aproboval, nepovažujíce v případech podobných tomu stěžovatelově postup podle za možný. Okruh osob, kterým je odškodnění poskytováno, je výslovně stanoven (interpretatio stricta), a dále jej rozšiřovat použitím obecné právní úpravy (představované ) nelze (srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 24. 1. 2017). Předmětný závěr není způsobilá zvrátit ani stěžovatelem namítaná protiústavnost postupu obecných soudů spočívající v tom, že podobné nároky byly v některých případech odškodněny. Samotná rozdílná rozhodovací praxe soudů, na kterou stěžovatel upozorňuje a které se v soudní praxi nelze nikdy zcela vyhnout, ústavní nárok na rozhodnutí obdobné některému z rozhodnutí již vydaných zakládat nemůže. Řečené platí zvláště za situace, je-li rozhodovací praxe protichůdná, což korespondovalo se stavem před přijetím sjednocujícího rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 11. 5. 2011. Za nepřiléhavý je pak nutno označit odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 23. 3. 2010 (N 64/56 SbNU 729), neboť v něm zahrnuté úvahy vycházely z odlišné právní reality. Konkrétně reflektovaly skutečnost, že až do nabytí účinnosti , tj. do 27. 4. 2006 vůbec neupravoval náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Nelze též srovnávat postavení osob žádajících náhradu újmy z titulu nesprávného úředního postupu při domovní prohlídce a stěžovatele, který netvrdil, že by byl tímto způsobem jakkoliv postižen.

Zbývá uzavřít, že stěžovatel porušení jím zmiňovaných ústavně zaručených práv neprokázal. Ústavní soud proto podle , mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl jeho ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.

Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že ačkoliv stěžovatel předložil plnou moc, již zjevně nebylo možné považovat za zákonem vyžadovanou speciální plnou moc dle ustanovení , jelikož byla vystavena dříve, než bylo vydáno ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, dokonce dříve, než bylo zahájeno předmětné řízení před obecnými soudy (srov. usnesení Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

), nebyl stěžovatel z důvodů procesní ekonomie vyzýván k odstranění této formální vady. Za situace, kdy bylo prima vista zřejmé, že ústavní stížnosti nelze vyhovět, by proces odstraňování této vady zbytečně (neefektivně) prodlužoval řízení před Ústavním soudem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. listopadu 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu