Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1143/17

Ústavní soud rozhodl dne 7. listopadu 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Bedrníčka, zastoupeného JUDr. Ivem Koulou, advokátem se sídlem v Teplicích, Krupská 28/30, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017 č. j. -99 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 3. 2016 č. j. -78, za účasti 1. Nejvyššího soudu a 2. Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení a za účasti A. Okresního soudu v Teplicích a B. České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

V ústavní stížnosti ze dne 18. 4. 2017 se Jiří Bedrníček (dále jen "žalobce" nebo "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími vydanými v řízení o zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím bylo porušeno ústavní právo na soudní ochranu zakotvené v a y a v a 3d (dále jen ""), jakož i právo na spravedlivý proces dle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a tato rozhodnutí zrušil.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Žalobce se v civilním řízení podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním, domáhal proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "") zaplacení nemajetkové újmy ve výši 150 000 Kč způsobené nepřiměřenou délkou řízení vedeného Okresním soudem v Teplicích pod sp. zn. , v němž se nezletilá vnučka žalobce domáhala proti žalobci a jeho manželce (prarodičům), kteří se o ni po smrti její matky starali, zaplacení částky 70 000 Kč s příslušenstvím, jako zadržené částky spadající do dědictví po její zemřelé matce (jež byla jejich dcerou). Řízení bylo zahájeno dne 18. 9. 2007 a skončeno dne 29. 4. 2013, kdy nabyl právní moci rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byl ve věci samé potvrzen zamítavý rozsudek Okresního soudu v Teplicích.

Dne 18. 2. 2015 rozsudkem č. j. -54 Okresní soud v Teplicích (dále jen "nalézací soud") uložil žalované zaplatit žalobci částku 53 550 Kč s příslušenstvím (výrok I) a žalobu co do zbývající části zamítl (výrok II).

Dne 23. 3. 2016 rozsudkem č. j. -78 Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce i žalované rozsudek nalézacího soudu ze dne 18. 2. 2015 č. j. -54 změnil tak, že žaloba se zcela zamítá, jinak se potvrzuje. Odvolací soud, rozdílně od soudu nalézacího, dospěl k závěru, že k nesprávnému úřednímu postupu, spočívajícímu v porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené době, v posuzovaném řízení nedošlo.

Dne 28. 2. 2017 usnesením č. j. -99 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 23. 3. 2016 č. j. -78 odmítl (výrok I) jako nepřípustné.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že závěr odvolacího soudu, dle něhož přezkoumávané řízení nebylo nepřiměřeně dlouhé, je v extrémním rozporu s obsahem spisu. Dle názoru stěžovatele odvolací soud pochybil tím, že se "zjevně nezabýval právem stěžovatele na projednání věci bez zbytečných průtahů..., nýbrž výlučně zkoumáním skutečnosti, zda nedošlo k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené době..., což může být hledisko odlišné...".

Stěžovatel dále uvedl, že v obdobné věci vedené jeho manželkou Květoslavou Bedrníčkovou nalézacím soudem pod sp. zn. , a odvolacím soudem pod sp. zn. , oba soudy ve svých rozhodnutích ze dne 13. 10. 2017 a ze dne 29. 6. 2016 konstatovaly, že řízení vedené u nalézacího soudu pod sp. zn. bylo nepřiměřeně dlouhé, a tedy v něm došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a poskytly manželce morální zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu v podobě finanční náhrady. Dva různé senáty téhož odvolacího soudu takto posoudily stejnou stěžejní právní otázku v totožné právní věci, lišící se pouze osobami žalobců, diametrálně odlišně.

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "") a ve vztahu k napadeným rozhodnutím vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal především v tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý proces zaručeného a násl.y, resp. Úmluvy tím, že odvolací soud věc posuzoval výlučně jen z hlediska toho, zda nedošlo k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené době, a nikoliv též z hlediska práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (což podle stěžovatele může být hledisko odlišné), a že jiný senát téhož odvolacího soudu obdobnou věc posoudil rozdílně.

K ústavnímu zakotvení základního práva na včasné projednání civilní či jiné záležitosti stěžovatele obecnými soudy Ústavní soud připomíná, že v rámci základního práva na spravedlivý proces článek 38 odst. 2y zaručuje právo na projednání věci "bez zbytečných průtahů", a článek 6 odst. 1 Úmluvy právo na projednání věci "v přiměřené lhůtě." Jde o práva obsahově totožná, jejichž tvrzené porušení posuzují jak Ústavní soud, tak Evropský soud pro lidská práva (ve vztahu k Úmluvy) obdobně, přičemž vycházejí ze stejných kritérií, jimiž jsou složitost věci, chování stěžovatele, postup příslušných orgánů, jakož i význam sporu pro stěžovatele. Nejde tudíž o hlediska odlišná, jak v ústavní stížnosti tvrdil stěžovatel.

K nesouhlasu stěžovatele se závěrem odvolacího soudu, dle něhož k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené době nedošlo, Ústavní soud připomíná, že není jeho úlohou nahrazovat civilní soudy, neboť posouzení otázky, zda došlo či nikoliv k porušení základního práva na spravedlivý proces z hlediska práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, je primárně jejich věcí. Úlohou Ústavního soudu je ověřit, zda závěry těchto soudů jsou slučitelné su, Úmluvou,u, resp. dalšími prameny ústavně zaručených základních práv a svobod. Proto s výjimkou případů zjevné svévole není věcí Ústavního soudu zpochybňovat výklad a aplikaci podústavního práva obecnými soudy. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je dle přesvědčení Ústavního soudu podrobně a dostatečně, tudíž ústavně relevantním způsobem, odůvodněno, a nelze je označit za rozhodnutí svévolné.

Stěžovatel dále tvrdil, že právo na spravedlivý proces bylo porušeno tím, že různé senáty téhož odvolacího soudu obdobnou věc, týkající se téhož nároku manželky stěžovatele, posoudily rozdílně, neboť odvolací soud v obdobné věci jeho manželky (vedené nalézacím soudem pod sp. zn. ) rozsudkem ze dne 29. 6. 2016 č. j. -79 akceptoval závěr nalézacího soudu o existenci zbytečných průtahů v řízení v řízení vedeném nalézacím soudem pod sp. zn. , byť - jak z citovaného rozsudku odvolacího soudu plyne, z původně požadované částky zadostiučinění ve výši 150 000 Kč manželce pravomocně přiznal zadostiučinění jen v částce 30 000 Kč.

Ústavní soud obecně uvádí, že možnost rozporných soudních rozhodnutí je vnitřní vlastností každého soudního systému založeného na systému nalézacích a odvolacích soudů s pravomocí v oblasti své působnosti. Takové rozdíly mohou povstat i v rámci téhož soudu, což samo o sobě - nejde-li o případ zjevné svévole - nemůže být považováno za rozporné su či Úmluvou (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne ze dne 31. 5. 2016

sp. zn.

, dostupné na http://www.nsoud.cz).

V principu funkcí Ústavního soudu není porovnávat údajná různá rozhodnutí senátů téhož odvolacího soudu, na které poukázal stěžovatel, dokonce i kdyby byla zjevně vydaná ve skutkově podobných věcech, neboť musí respektovat jejich nezávislost (srov. rozhodnutí ESLP ze dne 15. 9. 2015 ve věci Agroslunce, spol. s r. o. proti České republice, stížnost č. 9842/13; dostupné na http://hudoc.echr.coe.int).

Z odůvodnění citovaného odlišného rozsudku odvolacího soudu ze dne 29. 6. 2016 č. j. -79 však nelze jakýkoliv náznak svévole vyvodit.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení , a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. listopadu 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu Ústavního soudu