Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 357/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Le Ha Nguyenové, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -107 ze dne 24. 1. 2017, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usiluje stěžovatelka o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu s odůvodněním, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve spojení s principem rovnosti podle y, dále právo na ochranu soukromí a na rodinný život dle y a právo na náhradu škody způsobené vadným výkonem veřejné moci ve smyslu y.

Z přiloženého spisového materiálu vyplývá, že stěžovatelka se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále též "obvodní soud") domáhala po České republice - Ministerstvu spravedlnosti jakožto žalované náhrady nemajetkové újmy ve výši 2 000 000 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka tvrdila, že bylo zasaženo do jejích osobnostních práv, a to v souvislosti s trestním stíháním jejího otce vedeným pro návod ke zvlášť závažnému trestnému činu vraždy. Přestože byl otec stěžovatelky nakonec rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. ze dne 22. 1. 2014 zproštěn obžaloby, jeho stíhání, probíhající od ledna do října roku 2013 dokonce vazebně, a s tím spojená medializace měla stěžovatelce způsobit trauma, stres a obavy o osud otce i celé rodiny.

Rozsudkem č. j. -80 ze dne 15. 3. 2016 obvodní soud předmětnou žalobu zamítl a stěžovatelce uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 300 Kč. Stěžovatelka napadla toto rozhodnutí odvoláním ohledně částky 300 000 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení. Městský soud v Praze (dále též "městský soud") o něm rozhodl rozsudkem č. j. -97 ze dne 28. 7. 2016 tak, že rozsudek obvodního soudu v odvoláním vymezeném rozsahu potvrdil.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který považoval žalobu za nedůvodnou pro nedostatek aktivní legitimace stěžovatelky k jejímu podání. Obvodní soud posoudil nárok stěžovatelky dle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, který ve svém stanoví, že náhrady škody se může domáhat pouze účastník řízení nebo ten, s kým mělo být v řízení jako s účastníkem řízení jednáno. Protože stěžovatelka nebyla účastníkem trestního řízení vedeného vůči jejímu otci v žádné jeho fázi, ani za něj nehradila náklady trestního řízení, nemohla jí podle obvodního soudu vzniknout škoda, kterou by bylo možno dle odškodnit. Městský soud se krom toho vypořádal i s námitkou stěžovatelky upozorňující na eventuální aplikaci obecných ustanovení o ochraně osobnosti. S odkazem na nálezy Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 14. 4. 2009 a

sp. zn.

ze dne 1. 6. 2010 odvolací soud konstatoval, že pro subsidiární či analogické užití právní úpravy jiného odpovědnostního titulu není důvod za situace, kdy na náhradu nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci pamatuje speciální zákonná úprava odpovědnosti státu.

Stěžovatelka se dále obrátila na Nejvyšší soud. Ten však její dovolání napadeným usnesením č. j. -107 ze dne 24. 1. 2017 odmítl jako nepřípustné s odůvodněním, že městský soud postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, která otázky položené stěžovatelkou opakovaně vyřešila. Nejvyšší soud zmínil jmenovitě svůj rozsudek sp. zn. ze dne 27. 9. 2016, ve kterém se uvádí, že jakkoli byla v minulosti odpovědnost státu za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci dovozována i z obecné úpravy ochrany osobnosti v , byla tato praxe překonána rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 11. 5. 2011 (uveřejněným pod č. 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Podle tohoto rozhodnutí nároky spadající pod , ve znění účinném od 27. 4. 2006, nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle , když úprava odpovědnosti státu za škodu v zákoně č. je zároveň úpravou speciální v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci.

Toliko proti rozhodnutí dovolacího soudu směřuje ústavní stížnost. Porušení svého základního práva na spravedlivý proces stěžovatelka spatřuje ve skutečnosti, že obecné soudy dříve v obdobných případech odškodnění přiznávaly a jí se ho naopak nedostalo. V daném směru stěžovatelka poukazuje na nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 23. 3. 2010 (N 64/56 SbNU 729), ve kterém se tehdejší navrhovatel domáhal náhrady nemajetkové újmy způsobené jemu a jeho rodině nezákonným trestním stíháním skrze ustanovení o ochraně osobnosti, v čemž mu bylo částečně vyhověno. Podle stěžovatelky odporují rozhodnutí obecných soudů vydaná v její kauze základním principům práva a spravedlnosti, zejména principu lex specialis derogat legi generali. Stěžovatelka zastává názor, že absence speciální úpravy má vést k aplikaci obecných předpisů. Obecné soudy naproti tomu dospěly k závěru, že její nárok nelze podřadit pod , a to z ryze formálních důvodů, načež současně odmítly nahlížet na předmětný spor optikou ochrany osobnosti upravené v . Takové zhodnocení věci zcela popírá shora zmiňovaný princip, je nelogické, formalistické a "urážející obyčejné lidské cítění". Stěžovatelka si v této souvislosti klade otázku, jak je možné, že obžalovaný, který byl pravomocným rozsudkem zproštěn obžaloby, má právo na to, aby byl odškodněn za nezákonné trestní stíhání v podobě zásahu do osobnostních práv, zatímco osoba jemu blízká, která s obžalovaným žije a sdílí jeho obavy, nemá nárok žádný. Podle ní jde o nedůvodnou diferenciaci mezi osobami práva, které jsou stejně postiženy. V doplnění ústavní stížnosti pak stěžovatelka cituje definici osoby blízké, zakotvenou v ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů, k čemuž dodává, že neuznání nároku na náhradu nemajetkové újmy osobě blízké, míněno stěžovatelce, byla soudy popřena existence takové osoby ve smyslu uvedeného ustanovení. Narušení předvídatelnosti práva dovozuje stěžovatelka konečně též z toho, že projednávaná věc byla přidělena nezákonnému soudci, respektive senátu obvodního soudu , jenž se specializuje na ochranu osobnosti, zatímco její nárok byl posouzen podle

Ústavní soud zvážil námitky stěžovatelky i obsah přiloženého spisového materiálu, a to z hlediska kompetencí daných mu y, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté y, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud předesílá, že předložený stížnostní návrh se jak charakterem dotčené materie, tak především vymezením stížnostních námitek, v podstatné části identifikuje s ústavními stížnostmi, které Ústavní soud již dříve usneseními

sp. zn.

ze dne 29. 8. 2017,

sp. zn.

ze dne 11. 4. 2017 a

sp. zn.

ze dne 24. 1. 2017 (všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz) odmítl. Jelikož Ústavní soud nemá ani v nyní posuzované věci žádný důvod se od citovaných usnesení odchýlit, v podrobnostech na jejich odůvodnění odkazuje.

Jen ve stručnosti lze poznamenat, že Ústavní soud shledává napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ústavně konformní. Dovolací soud v něm náležitým způsobem objasnil, proč dovolání stěžovatelky odmítl, aniž by se přitom dopustil libovůle či jakéhokoliv jiného kvalifikovaného excesu, s nímž by bylo možné spojovat porušení práva na soudní ochranu podle y.

Z ústavněprávního hlediska obstojí i Nejvyšším soudem provedený výklad problematiky odpovědnosti státu, který Ústavní soud v minulosti opakovaně aproboval, nepovažujíce v případech podobných tomu stěžovatelčinu postup podle za možný. Okruh osob, kterým je odškodnění poskytováno, je výslovně stanoven (interpretatio stricta), a dále jej rozšiřovat použitím obecné právní úpravy (představované ) nelze (srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 24. 1. 2017). Předmětný závěr není způsobilá zvrátit ani stěžovatelkou namítaná protiústavnost postupu obecných soudů spočívající v tom, že podobné nároky byly v některých případech odškodněny. Samotná rozdílná rozhodovací praxe soudů, na kterou stěžovatelka upozorňuje a které se v soudní praxi nelze nikdy zcela vyhnout, ústavní nárok na rozhodnutí obdobné některému z rozhodnutí již vydaných zakládat nemůže. Řečené platí zvláště za situace, je-li rozhodovací praxe protichůdná, což korespondovalo se stavem před přijetím sjednocujícího rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 11. 5. 2011. Za nepřiléhavý je pak nutno označit odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 23. 3. 2010 (N 64/56 SbNU 729), neboť v něm zahrnuté úvahy vycházely z odlišné právní reality. Konkrétně reflektovaly skutečnost, že až do nabytí účinnosti vůbec neupravoval náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

Co se týče námitky, že ve věci rozhodoval nezákonný soudce, tato sice nespadá pod dovolací důvod, a nebylo tedy na stěžovatelce, aby ji uplatnila v řízení dovolacím, měla tak však učinit v průběhu odvolacího řízení či v žalobě pro zmatečnost [ , , ve znění pozdějších předpisů], což se dle dostupného spisového materiálu nestalo. Uvedené znamená, že námitka je v řízení před Ústavním soudem nepřípustná ( ).

Zbývá uzavřít, že stěžovatelka porušení jí zmiňovaných ústavně zaručených práv neprokázala. Ústavní soud proto podle , mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl její ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. listopadu 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu