Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2535/17

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti společnosti FORCORP GROUP spol. s r. o., se sídlem v Olomouci, Hamerská 812/17a, zastoupené JUDr. Jakubem Dohnalem, Ph.D., advokátem se sídlem v Olomouci, Palackého 75/21, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2017, č. j. -196, rozsudkům Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 9. 2016, č. j. -155, a Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 3. 2016, č. j. -104, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka byla zaměstnavatelem žalobkyně B. M. (dále jen "vedlejší účastnice") - pracovněprávní vztah byl sjednán na dobu určitou od 1. 4. 2012 do 31. 3. 2014. Dne 7. 1. 2013 odešla vedlejší účastnice ze zaměstnání pro špatný zdravotní stav a následně v období od 8. 1. do 19. 5. 2013 byla v dočasné pracovní neschopnosti. Stěžovatelka zaslala dne 10. 1. 2013 prostřednictvím České pošty vedlejší účastnici do jejího P. O. Boxu oznámení o okamžitém zrušení pracovního poměru, a to "doporučenou" zásilkou s tzv. dodejkou (nikoliv určenou do vlastních rukou adresáta). Zásilka se následně stěžovatelce vrátila zpět s poznámkou "nevyzvednuto". Po ukončení dočasné pracovní neschopnosti se vedlejší účastnice vrátila do zaměstnání, kde jí bylo sděleno, že již není v pracovním poměru, ať ihned odejde. V období od 20. 5. 2013 do 31. 3. 2014 nebyla stěžovatelkou vedlejší účastnici přidělována žádná práce. Vedlejší účastnice se poté žalobou podanou dne 20. 7. 2015 domáhala proti stěžovatelce mj. zaplacení náhrady mzdy za období, kdy jí nebyla přidělována práce.

Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. 3. 2016, č. j. -104, uložil stěžovatelce, aby zaplatila vedlejší účastnici náhradu mzdy 60 603 Kč s příslušenstvím. Dospěl k závěru, že okamžité zrušení pracovního poměru musí být doručováno do vlastních rukou zaměstnance podle , (dále jen " "), což se v posuzované věci nestalo a nenastaly tak právní účinky okamžitého zrušení pracovního poměru vedlejší účastnice. Pracovní vztah trval až do uplynutí sjednané doby trvání pracovního poměru, a proto náleží vedlejší účastnici náhrada mzdy za předmětné období. Krajský soud v Ostravě následně potvrdil rozsudek okresního soudu. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání jako nepřípustné, neboť rozsudek krajského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Proti všem rozhodnutím obecných soudů se stěžovatelka brání ústavní stížností podanou dne 10. 8. 2017 a navrhuje jejich zrušení. Namítá zásah do svého ústavně zaručeného práva na soudní a jinou právní ochranu podle odst. d. Předmětem ústavní stížnosti je právní posouzení účinků doručení okamžitého zrušení pracovního poměru obecnými soudy v neprospěch stěžovatelky. Zásah spatřuje v tom, že se obecné soudy aplikací ustanovení o doručování dopustily "přepjatého formalismu" v rozporu s ústavním pořádkem. Vedlejší účastnice měla prokazatelně možnost se s písemností seznámit a úmyslně zmařila její doručení - takové jednání je zjevným zneužitím práva, které však nepožívá právní ochrany. Písemnost byla sice zaslána vedlejší účastnici jen "doporučeně", procedurálně se však tento postup neliší od zaslání písemnosti do vlastních rukou adresáta. Obecné soudy ohlédly od teleologického výkladu a násl. , neboť smyslem příslušné právní úpravy je požadavek, aby se zaměstnanec mohl s písemností seznámit, což vedlejší účastnice mohla. Kdyby stěžovatelka skutečně zaslala písemnost do vlastních rukou, šance na doručení by se nezvýšily; Nejvyšší soud odkázal na judikaturu, která není relevantní pro nyní posuzovanou věc.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem v souladu s , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "); rovněž není nepřípustná ve smyslu téhož zákona - je však zjevně neopodstatněná. Podle y je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze polemizuje s interpretací podústavního práva, kterou provedly obecné soudy, a staví tak Ústavní soud do role další instance soustavy obecné justice, což však není úkolem Ústavního soudu. Okresní i krajský soud srozumitelně a logicky odůvodnily své závěry, že písemnost obsahující okamžité zrušení pracovního poměru bylo nutné doručit vedlejší účastnici do vlastních rukou, což stěžovatelka nesplnila, a proto nelze považovat doručení za účinné.

Ustanovení stanoví požadavek, aby hmotněprávní úkony (jednání) se závažnými důsledky na pracovněprávní vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem byly doručovány do vlastních rukou. Tím má být zaručena právní jistota, že zaměstnanec bude mít reálnou možnost se s písemností seznámit; proto nelze akceptovat jiný způsob doručování - jde o zákonný požadavek, nikoli o přepjatý formalismus. Po stěžovatelce bylo důvodné a spravedlivé požadovat, aby se v souvislosti s tak závažným hmotněprávním jednáním, jakým je okamžité zrušení pracovního poměru, seznámila se zákonným textem a zvolila odpovídající službu doručujícího orgánu (způsob doručení). Ze zákona jasně vyplývá povinnost doručovat okamžité zrušení pracovního poměru do vlastních rukou zaměstnance. Pojem "do vlastních rukou" je tak notoricky známý, že stěžovatelka měla v duchu zásady "spravedlnost náleží pouze bdělým" postupovat podle zákona a pochybení při doručování jde tak k její tíži - v tom žádný přepjatý formalismus spatřovat nelze. Není ani pravda, že by se postup doručujícího orgánu "procedurálně nelišil", porovnáme-li postup při doručování písemnosti "doporučené" a určené do vlastních rukou adresáta. Navíc je třeba zdůraznit, že adresát písemnosti si ji nepřevzal a nevyzvedl, takže skončení pracovního poměru by se mělo vázat k fiktivnímu (náhradnímu) doručení. Jak opakovaně vyslovil Ústavní soud - "s fikcemi je třeba šetřit", zvláště to platí, jde-li o fikci hmotněprávní a záleží-li na ní skončení pracovního poměru okamžitým zrušením. Jiné by to bylo v případě, kdyby vedlejší účastnice zásilku osobně převzala - pak by měly soudy vzít v úvahu takzvaný materiální princip při doručování; jinak by se formalismu mohly dopustit.

Nejvyšší soud odkázal na relevantní judikaturu, která se sice týkala skutkově odlišných věcí, nicméně její závěry jsou použitelné i na nyní posuzovanou věc (zejména usnesení ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. ).

Postupem obecných soudů nebylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na soudní a jinou právní ochranu podle d, a proto na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. listopadu 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu