Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3256/17

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele D. P. T., toho času v Zařízení pro zajištění cizinců Balková, Tis u Blatna, zastoupeného Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem, se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. -40 ze dne 8. 9. 2017 spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel svou ústavní stížností napadl shora uvedené rozhodnutí o nepřiznání odkladného účinku jeho žalobě proti rozhodnutí o nepřípustnosti své žádosti o mezinárodní ochranu s tím, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle d.

I.

Předchozí průběh řízení a vymezení věci

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že dne 29. 6. 2017 stěžovatel požádal opakovaně o udělení mezinárodní ochrany. Dne 25. 7. 2017 vydal žalovaný - Ministerstvo vnitra ČR rozhodnutí č. j. OAM-108/LE-LE05-LE25-2017, jimž rozhodl tak, že žádost stěžovatele o mezinárodní ochranu je nepřípustná podle § 10a písm. e) zákona o azylu a řízení se podle ustanovení § 25 písm. i) zákona o azylu zastavuje. Stěžovatel podal proti rozhodnutí žalovaného správní žalobu, s kterou spojil žádost o přiznání odkladného účinku žalobě. O předmětné žádosti o přiznání odkladného účinku žalobě rozhodl Krajsky soud v Plzni napadeným usnesením č. j. -40 ze dne 8. 9. 2017 tak, že se návrh na přiznání odkladného účinku zamítá. Krajský soud se v napadeném rozhodnutí zabýval argumenty stěžovatele a uvedl, že z důvodů nepřiznání odkladného účinku žalobě v řízení o udělení mezinárodní ochrany nehrozí stěžovateli přímo ukončení jeho pobytu na území ČR. O tomto je rozhodováno v řízení o správním vyhoštění dle , o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů (dále jen " "). Tento zákon dává stěžovateli právo se proti rozhodnutí o vyhoštění bránit žalobou ve správním soudnictví, která má odkladný účinek daný ze zákona. Zejména vzhledem k tomu krajský soud uzavřel, že stěžovatel jako žalobce dostatečně netvrdil a neprokázal, že by mu výkonem nebo jinými právními následky napadeného rozhodnutí hrozila nepoměrně větší újma, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a navíc by přiznání odkladného účinku žalobě bylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem, proto byl návrh na přiznání odkladného účinku žalobě podle a contrario zamítnut. K tomu Ústavní soud podotýká, že ani ve své ústavní stížnosti stěžovatel nijak nekonkretizoval, v čem spatřuje onu tvrzenou vážnou újmu, která mu má hrozit v zemi původu.

II. Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že nepřiznání odkladného účinku jeho stížnosti by pro něj znamenalo újmu zcela fatální a nenapravitelnou, jelikož by došlo k samotné realizaci jeho vyhoštění do Vietnamu. Byl by tedy naplněný cíl, proti kterému se brání žalobou, o které již bylo mimo jiná pozitivně rozhodnuto a krajský soud ji dosud nepravomocným rozsudkem č. j. -56 ze dne 9. 10. 2017 shledal důvodnou, ovšem předmětný rozsudek dosud nebyl vypracován a doručen.

4. Zásah do svého práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v absenci vypořádání se s judikaturou Nejvyššího správního soudu, týkající se rozhodování o odkladném účinku ve věcech, jež mají za následek nucené opuštění České republiky a přímo ve věcech zastavení azylového řízení, v nichž má být žadatel o mezinárodní ochranu předán podle dublinského nařízení do jiného členského státu. Stěžovatel tvrdí, že ve svém procesním podání předcházejícím vydání napadeného usnesení závěry Nejvyššího správního soudu podrobně osvětlil a předmětnou judikaturu citoval. Stěžovatel dále poukazuje na to, že tento postup je nepřijatelný též proto, že zákon vylučuje podání kasační stížnosti proti napadenému usnesení a stěžoval se tak nemůže bránit nerespektování judikatury Nejvyššího správního soudu právě u tohoto soudu, který je povolán ke sjednocování judikatury ve správních věcech. Stěžovatel dále poukazuje na to, že krajský soud jeho žalobě vyhověl a svým rozsudkem č. j. -56 ze dne 9. 10. 2017 zrušil rozhodnutí žalovaného o nepřípustnosti jeho žádosti o mezinárodní ochranu. Jelikož však předmětný rozsudek dosud nebyl ani vyhotoven, natož doručen, nevedl k ukončení účinků napadeného usnesení, které tedy má stěžovatele ohrožovat i v době, kdy je zřejmé, že žaloba i žádost o přiznání odkladného účinku byly podány důvodně a věc bude znovu vracena žalovanému k řádnému posouzení stěžovatelovy žádosti o mezinárodní ochranu.

III. Hodnocení Ústavního soudu

5. Po zvážení stížnostních námitek a přezkoumání odůvodnění napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy ( a y). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález

sp. zn.

ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.

7. Nad to v daném případě se nejedná o meritorní rozhodnutí o věci, ale jen o rozhodnutí o odkladném účinku, na jehož vydání má obecný soud krátkou lhůtu, proto nelze očekávat, že by jeho propracovanost a odůvodnění mělo odpovídat rozhodnutí ve věci samé. Ústavní soud nezpochybňuje, že neudělení odkladného účinku v některých cizineckých věcech (například u ústavní stížnosti proti rozsudku ve věci správního vyhoštění) může být vážným zásahem do práv dotčené osoby, neboť realizace vyhoštění může někdy znamenat porušení závazku vyplývajícího ze zásady non-refoulement ve smyslu čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, publikované společně s Protokolem týkajícím se právního postavení uprchlíků z 31. ledna 1967 pod č. 208/1993 Sb., a čl. 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel však namítá v posuzovaném případě pouze zásah do svého práva na spravedlivý proces a zmiňuje sice vážnou újmu, která mu ve Vietnamu hrozí, ale nikterak ji nespecifikuje. Ústavnímu soudu pak nepřísluší, aby dohledával, či dokonce skutkově zjišťoval, zda a jaká újma stěžovateli hrozí, pokud tento žádná tvrzení v tomto směru neuvádí a dovolává se jen svého práva na spravedlivý proces, spočívajícího v tom, aby se krajský soud náležitě vypořádal s jím předestřenou judikaturou Nejvyššího správního soudu.

8. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele a dospěl k závěru, že stěžovatel své námitky, byť se odvolává na zásady spravedlivého procesu, směřuje proti vyvození právních závěru, pohybující se na úrovni podústavního práva. A prostředek ústavní stížnosti či návrhu na přiznání odkladného účinku Ústavním soudem užívá, ačkoli mu právní řád přiznává přizpůsobenější prostředky ochrany proti vyhoštění, jímž jenapř. správní žaloba proti správnímu rozhodnutí o jeho vyhoštění.

9. V projednávané věci Ústavní soud neshledal, že by krajský soud vybočil z mezí své rozhodovací sféry a že by v projednávaném řízení došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces. Zásah do jiného základního práva stěžovatele Ústavní soud neshledal, neboť mu stěžovatel nesdělil žádné skutkové ani právní argumenty v tomto směru.

10. Ústavní soud tedy neshledal ústavní dimenzi předloženého případu, a proto postupoval podle a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou. O návrhu na přiznání odkladného účinku ústavní stížnosti Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť ústavní stížnost vyřídil přednostně a neshledal ji důvodnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. října 2017

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu