Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2612/17

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele K. R., t. č. ve Věznici Stráž pod Ralskem, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem, se sídlem Štefánikova 48, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. -446 ze dne 25. července 2017, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Praze s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavní práva zaručená , , 2, 3 a 5, a a 3 d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. -194 ze dne 28. 7. 2009 odsouzen pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen "tr. zákon"), k trestu odnětí svobody na 30 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 5 roků, za současného vyslovení dohledu nad stěžovatelem. Rozsudek nabyl právní moci dne 11. 11. 2009. Usnesením Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. -436 ze dne 24. 5. 2017 byl u stěžovatele podle , (dále jen "tr. zákoník") nařízen výkon uvedeného trestu odnětí svobody a podle tr. zákoníku byl stěžovatel pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Soud dospěl k závěru, že stěžovatel se ve zkušební době podmíněného odsouzení neosvědčil, neboť nežil řádným životem, neplnil plán dohledu a v jejím průběhu se dopustil závažné trestné činnosti, za niž byl odsouzen.

3. O stížnosti stěžovatele rozhodl Krajský soud v Praze napadeným usnesením, jímž podle § 149 odst. 1 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a ve věci rozhodl tak, že podle § 86 odst. 1 tr. zákoníku stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 28. 7. 2009 č. j. -194, s tím, že podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se pro výkon tohoto trestu zařazuje do věznice s dozorem. Stížnostní soud se s rozhodnutím soudu prvního stupně plně ztotožnil, toliko z důvodu formálního pochybení je zrušil a sám rozhodl stejně, pouze s tou změnou, že rozhodl tak, že stěžovatel trest odnětí svobody vykoná.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje názor, že stížnostní soud porušil jeho ústavní práva tím, že odmítl námitku, že se osvědčil fikcí. Má za to, že pokud soud prvního stupně včas nenařídil veřejné zasedání o přeměně trestu, sám zavinil, že jednoroční lhůta pro přeměnu trestu uplynula marně. Odmítá přitom závěr, že se stal zaviněně nezvěstným, který dle jeho názoru nenaplňuje smysl a podstatu ustanovení § 48 odst. 7 tr. zákoníku.

5. Stěžovatel dále poukazuje na to, že z Velké Británie nebyl vydán k tomuto trestnímu stíhání, přičemž se nevzdal zásady speciality podle , o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále jen " "). Britský soud ho vydal pouze k výkonu trestu podle rozsudku Okresního soudu v Děčíně sp. zn. ze dne 4. 2. 2012 a k žádnému dalšímu trestnímu stíhání. Ze strany britských orgánů byl na Českou republiku činěn dotaz, zda proti němu je vedeno další trestní stíhání, na což bylo odpovězeno negativně. Pokud jde o dodatečný souhlas podle , má stěžovatel za to, že musí být vydán před rozhodnutím soudu o proměně trestu. Stěžovatel si je vědom toho, že v době jeho podmíněného odsouzení se dopustil jednání, za které byl následně odsouzen, během svého pobytu ve Velké Británii však pracoval řádně a staral se o svou družku a její dítě, přičemž se již žádného protiprávního jednání nedopustil.

6. Stěžovatel také poukazuje na to, že Okresní soud v Děčíně vydal odsuzující rozsudek v době běhu jeho podmíněného odsouzení Okresním soudem v Mladé Boleslavi. Domnívá se proto, že Okresní soud v Děčíně měl ukládat souhrnný trest.

7. Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadeného rozhodnutí i rozhodnutí Okresního soudu v Mladé Boleslavi, které jeho vydání předcházelo, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123), nález

sp. zn.

ze dne 25. 1. 1995 (N 5/3 SbNU 17)].

9. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy [nález

sp. zn.

ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)]. Existenci takového zásahu však Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.

10. Jak se podává z napadeného rozhodnutí, stížnostní soud přezkoumal usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o přeměně trestu, původně podmíněně odloženého, na trest nepodmíněný, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná. Vyjádřil stanovisko, že soud prvního stupně po řádně provedeném dokazování věc posoudil správně, když uzavřel, že ve zkušební době podmíněného odsouzení stěžovatel nežil řádným způsobem života, neboť spáchal další trestnou činnost, za kterou byl pravomocně odsouzen, a ve zkušební době podmíněného odsouzení ani neplnil plán uloženého dohledu.

11. Z napadeného usnesení, ale i z rozhodnutí soudu prvního stupně (obě tato rozhodnutí je nutné posuzovat jako celek) tedy vyplývá, že soudy rozhodly na základě dostatečných skutkových podkladů, blíže rozvedených v odůvodnění usnesení soudu prvního stupně, a dostatečně též vysvětlily svá úsudková východiska, dle nichž dospěly k závěru, že stěžovatel nevedl řádný život a ve zkušební době se neosvědčil. Ani z ústavní stížnosti nevyplývají žádné okolnosti, které by tyto závěry soudů mohly zpochybnit. Ústavní soud, který není další odvolací instancí v systému obecného soudnictví, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti [ , písm. d) y], a v tom rámci především orgánem ochrany proti svévoli ze strany obecných soudů, se nemůže zabývat samotným meritorním přehodnocováním důvodů, jež vedly ve věci stěžovatele soud k jeho rozhodnutí, neboť přezkum soudcovského uvážení daného rámcem abstraktně formulovaného, resp. relativně neurčitého pojmu vedení řádného života a osvědčení, uvedeného v , se z přezkumné činnosti Ústavního soudu - vyjma rozhodovací svévole - zjevně vymyká.

12. Namítá-li stěžovatel, že byl na základě Evropského zatýkacího rozkazu vydán justičními orgány Velké Británie jen pro účely výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 14. 2. 2012 sp. zn. , přičemž se nevzdal uplatnění zásady speciality, takže nemělo být rozhodováno podle § 86 odst. 1 tr. zákoníku o tom, že vykoná trest uložený v jiné jeho trestní věci, uvedenou námitkou se stížnostní soud zabýval a ústavně konformně vysvětlil, proč ji neshledal důvodnou.

13. Ústavní soud se otázkou zásady speciality zabýval v nálezu

sp. zn.

ze dne 28. 11. 2013 nebo v usnesení

sp. zn.

ze dne 23. 8. 2017 (dostupných na http://nalus.usoud.cz), ve kterých formuloval obecná východiska pro přezkum případů tohoto druhu. Podle nich je východiskem tr. řádu v rozhodném znění a s účinností od 1. 1. 2014 též ustanovení , které představuje transpozici Rámcového rozhodnutí Rady Evropské unie č. 2002/584/SVV ze dne 13. 6. 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (dále jen "rámcové rozhodnutí"). Zásada speciality, upravená v , stanoví pro trestní řízení vedené proti osobě, jež byla na základě Evropského zatýkacího rozkazu předána do České republiky z jiného členského státu Evropské unie, že není-li dána některá z taxativně uvedených výjimek, nelze osobu, která byla předána, zbavit osobní svobody, proti stíhané osobě nelze vést trestní stíhání a na předané osobě nemůže být vykonán trest pro jiný skutek spáchaný před předáním, než pro který byla předána. K rozhodnutí o předání, stejně jako k případnému dodatečnému rozhodnutí o udělení souhlasu se stíháním nebo zbavením osobní svobody pro jiný trestný čin podle rámcového rozhodnutí, jsou příslušné justiční orgány předávajícího státu, přičemž dožadující stát nemůže jejich rozhodnutí, je-li vyžadováno, sám nahradit.

14. Z dikce citovaného ustanovení je zřejmé, že soud prvního stupně neporušil zásadu speciality již tím, že konal řízení, v rámci něhož podle tr. řádu rozhodl o tom, že stěžovatel původně uložený podmíněný trest odnětí svobody vykoná. Uvedenou zásadu speciality by porušil až v případě, pokud by nařídil výkon takto přeměněného trestu ve smyslu tr. řádu, a ten byl realizován, aniž by měl dodatečný souhlas příslušných justičních orgánů Velké Británie s rozšířeným předáním ve smyslu (viz shora citovaný nález

sp. zn.

). Jak však vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, stěžovatel v současné době vykonává nepodmíněný trest odnětí svobody uložený rozsudkem Okresního soudu v Děčíně, pro jehož výkon byl příslušnými orgány Velké Británie předán. V případě trestu uloženého rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi, který byl postupem dle tr. zákona přeměněn na nepodmíněný, bude nutný pro výkon tohoto trestu dodatečný souhlas vydávajícího státu s rozšířeným předáním ve smyslu Jak však vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení, toho si jsou soudy plně vědomy, přičemž v tomto směru stížnostní soud vydal také patřičné poučení.

15. Stížnostní soud se řádně a ústavně konformně vypořádal i s další námitkou uplatněnou v ústavní stížnosti, že Okresní soud v Mladé Boleslavi svou nečinností během zkušební doby podmíněného odsouzení s dohledem sám zavinil, že nebylo rozhodnuto postupem dle § 86 odst. 1 tr. zákoníku do jednoho roku od skončení zkušební doby. Pokud v souladu s dikcí odstavce 2 uvedeného ustanovení shledal, že Okresní soud v Mladé Boleslavi činil již během zkušební doby podmíněného odsouzení pravidelné kroky směřující k rozhodnutí o tom, zda se stěžovatel osvědčil či zda uložený trest odnětí svobody vykoná, avšak byl to právě stěžovatel, kdo se již v průběhu zkušební doby stal pro orgány činné v trestním řízení nedosažitelným a utekl do ciziny, kde se zdržoval na neznámém místě, a tudíž zavinil, že nemohlo být rozhodnuto do jednoho roku od skončení zkušební doby podmíněného odsouzení, z ústavního hlediska nelze jeho řádně odůvodněnému závěru, který odpovídá učiněným zjištěním, nic vytknout.

16. Námitku, že Okresní soud v Děčíně měl ukládat souhrnný trest i za jednání, za něž byl stěžovatel odsouzen na základě rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi, Ústavní soud s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti neřešil, neboť ji měl stěžovatel vznést v řízení, ve kterém byl rozsudek Okresního soudu v Děčíně vydán, a poté za podmínek uvedených v v ústavní stížnosti směřující mimo jiné i proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně. Pokud tuto námitku vznáší až v ústavní stížnosti napadající vykonávací řízení v jiné jeho trestní věci, činí tak nepřípustně a nadto opožděně.

17. S ohledem na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí nevede stěžovatelova argumentace Ústavní soud k závěru, že by postupem stížnostního soudu byla porušena tvrzená ústavní práva stěžovatele. Za situace, kdy nebyla zjištěna libovůle v rozhodování stížnostního soudu, je nutno jeho postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.

18. Z uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. října 2017

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu