Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2168/17

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Zdenky Šillerové, zastoupené Mgr. Janem Bučkem, advokátem se sídlem Zátiší 3501, 738 01 Frýdek-Místek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. -57 ze dne 28. 4. 2017 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. -26 ze dne 7. 12. 2016, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení d.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že se domáhala žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě ochrany před nezákonným zásahem Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, který měl spočívat ve vydání sdělení č. j. MSK 36312/2016 ze dne 18. 4. 2016, jímž byla vypořádána námitka podjatosti vznesená stěžovatelkou vůči úřední osobě Ing. Renátě Koláčkové. Tato úřední osoba dne 25. 2. 2016 vydala sdělení č. j. MSK 31481/2016, kterým shledala nedůvodným podání stěžovatelky ze dne 28. 12. 2015, jímž se domáhala zrušení rozhodnutí a přípisů Městského úřadu Frýdlant nad Ostravicí v přezkumném řízení. Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě žalobu jako nedůvodnou zamítl. Následnou kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl.

Proti rozhodnutím správních soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že žalovaný správní orgán měl dle rozhodnout o námitce podjatosti formou usnesení. Tím, že nezákonně zvolil jinou formu, zasáhl do jejích práv, neboť ji tak připravil o možnost podat proti rozhodnutí o námitce podjatosti odvolání. Soudy pak dle jejího názoru pochybily tím, že svými rozhodnutími postup Krajského úřadu Moravskoslezského kraje akceptovaly a s argumentací stěžovatelky se řádně nevypořádaly. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti dále přiblížila.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost postrádá jakýkoli ústavní rozměr a je toliko opakováním výhrad, které již stěžovatelka uplatnila před správními soudy a s nimiž se tyto soudy v napadených rozhodnutích dostatečně a ústavně konformním způsobem vypořádaly. Zejména Nejvyšší správní soud zdůraznil tu skutečnost, že stěžovatelka při namítnutí podjatosti příslušné úřední osoby neměla postavení účastníka jakéhokoli správního řízení, ale vystupovala z titulu podatelky podnětu k přezkumnému řízení dle a násl. . Navíc námitku podjatosti učinila až poté, co ji příslušný správní orgán o výsledcích šetření onoho podnětu k přezkumnému řízení informoval dopisem, s jehož závěry se neztotožnila. Úvahy soudů o tom, že za takové situace není třeba rozhodovat o takto formulované podjatosti usnesením, proto obstojí i v ústavní rovině. Rozhodné je pouze to, že správní orgán na podnět stěžovatelky adekvátně reagoval, byť tak neučinil striktně ve třicetidenní lhůtě určené pro jeho vyřízení (jde o lhůtu pořádkovou). Je to dáno právě tím, že žádné vyjádření, resp. sdělení správního orgánu dle a násl. se nemohlo v nejmenším dotknout žádných veřejných subjektivních práv či povinností stěžovatelky nebo jejího postavení.

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle . Z týchž důvodů nemohl vyhovět ani návrhu na přiznání stěžovatelce práva na náhradu nákladů řízení ( téhož zákona).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 31. října 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu