Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1643/17

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Žilky, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem, se sídlem Nemanická 440/14, 370 10 České Budějovice, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 2. 2017 č. j. -154 a rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 30. 8. 2016 č. j. -114, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností ze dne 26. května 2017 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces podle d (dále jen " "), a také byla porušena zásada rovnosti podle y.

2. Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 30. srpna 2016, č. j. -114, ve výroku I. zamítl žalobu, jíž se žalobce (stěžovatel) domáhal po žalovaném zaplacení částky ve výši 42 290 Kč z titulu neuhrazení kupní ceny dodaného zboží (brýlí, brýlových obrouček apod.) a žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 24 360,56 Kč (výrok II.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce neprokázal uzavření kupní smlouvy, nýbrž pouze uzavření smlouvy příkazní ve smyslu a násl. , , ve znění pozdějších předpisů.

3. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 17. února 2017, č. j. -154, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správné (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně ohledně neprokázání uzavření kupní smlouvy. Nesouhlasil však s jeho závěrem ohledně uzavření příkazní smlouvy. V rámci odvolacího řízení nastínil účastníkům předběžný náhled na věc, že závazkový vztah nepovažuje za smlouvu příkazní a ani se neztotožňuje se závěrem o nedostatku pasivní legitimace, pročež následně poučil žalobce ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), aby označil důkazy k prokázání jeho tvrzení o kupní smlouvě. Žalobce žádné nové důkazy nenavrhl, pouze uvedl, že důkazem by mohly být opakované výslechy žalobce a jeho otce. Ty však odvolací soud neprovedl, neboť tak již učinil soud prvního stupně. Odvolací soud tedy uzavřel, že uzavření kupní smlouvy nebylo prokázáno a za stavu, kdy je žalovaný připraven převzaté zboží vrátit, nelze požadavek žalobce hodnotit ani jako bezdůvodné obohacení žalovaného.

II.

4. Proti oběma rozhodnutím brojí stěžovatel ústavní stížností. Podle stěžovatele obecné soudy rozhodly v jeho neprospěch, přestože žalovaný nepředložil žádné relevantní důkazy a pouze předkládal ničím nepodložená tvrzení, zatímco adekvátní důkazy prokazující stěžovatelovu argumentaci obecné soudy zcela evidentně ignorovaly. Soud prvního stupně navíc stěžovatele procesně diskriminoval, například odmítnutím odročení jednání z důvodu kolize s jiným jednáním jeho právního zástupce. Ohledně soudního jednání dne 30. srpna 2016 navíc nebyl vůbec obeslán, ač byla v protokolu uvedena jeho omluvená neúčast. Na jednání poté nebyla ani čtena jeho výpověď. V těchto skutečnostech spatřuje stěžovatel porušení svého práva na spravedlivý proces. Stěžovatel dále rozsáhle polemizuje se závěry obecných soudů ohledně toho, že nebyla uzavřena kupní smlouva a rozporuje hodnocení potvrzení převzetí zboží žalovaným obecnými soudy. Z odůvodnění napadených rozsudků dle stěžovatele nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Rozsudky jsou tak podle jeho názoru v rozporu s judikaturou Ústavního soudu [např. nálezy ze dne 22. června 2000

sp. zn.

(N 96/18 SbNU 339), ze dne 17. září 2007

sp. zn.

(N 145/46 SbNU 421) a ze dne 6. března 1997

sp. zn.

(N 24/7 SbNU 153)]. K zásahu do práva na spravedlivý proces došlo podle stěžovatele zejména nesprávným právním posouzením věci vycházejícím z nesprávného hodnocení důkazů, které neodpovídá skutkové podstatě věci, i tím, že z odůvodnění rozsudků není zřejmé, jaká konkrétní ustanovení zákona vedla k zamítnutí žaloby. Soudy prý zřejmě postupovaly podle zrušeného obchodního zákoníku, nikoli dle účinné úpravy. Skutkové zjištění soudu kromě toho nemá oporu v provedeném dokazování.

III.

5. Ústavní soud podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

6. Ústavní soud je podle y (dále jen " ") soudním orgánem ochrany ústavnosti; není tedy součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu ( y) je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení toho, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Stěžovatel v prvé řadě brojí proti pro něj nepříznivému závěru o neprokázání uzavření kupní smlouvy, přičemž namítá, že on svá tvrzení prokázal adekvátními důkazy, ale žalovaný nepředložil důkazy žádné. Na tomto místě je třeba poukázat na zásadu projednací, která v občanském soudním řízení vymezuje důkazní břemeno jako procesní odpovědnost za výsledek řízení, které stíhá toho z účastníků, v jehož zájmu je, aby soud uznal tvrzenou skutečnost za prokázanou. Účastníci řízení jsou tak povinni tvrdit všechny skutečnosti významné pro rozhodnutí a zároveň označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Žaloba stěžovatele byla přitom zamítnuta, neboť se mu i přes poučení, jež se mu dostalo v rámci odvolacího řízení, nepodařilo prokázat uzavření kupní smlouvy. Pokud stěžovatel namítá, že soud prvního stupně nesprávně resp. v jeho neprospěch hodnotil důkazy ohledně uzavření kupní smlouvy, jde o pouhou polemiku s hodnocením důkazům a z něj vyvozenými skutkovými zjištěními, která nemá potřebný ústavněprávní přesah. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů ( y) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Obecný soud tak sám rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených (či i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba atd. Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek, o jejichž naplnění však stěžovatelovy námitky nesvědčí. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla až tehdy je dosaženo ústavněprávní roviny problému [srov. např. usnesení ze dne 31. října 2006

sp. zn.

, ze dne 10. března 2011

sp. zn.

či ze dne 8. března 2012

sp. zn.

(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. K takovým závěrům však Ústavní soud při posuzování této věci nedospěl. Napadené rozsudky obsahují srozumitelné, logické, přehledné a celkově ústavně uspokojivé odůvodnění, z něhož je patrné, jaké skutkové závěry a na základě jakých důkazů soudy učinily a jak věc právně posoudily.

8. Stěžovatel rovněž namítal, že byl postupem soudu prvního stupně diskriminován, když žádosti protistrany o odročení jednání bylo vyhověno automaticky, ale jeho žádosti nikoliv, popř. že soud prvního stupně nepřesně protokoloval. Jak Ústavní soud zjistil ze spisu, který si vyžádal od Okresního soudu v Domažlicích, na jednání konaném dne 30. srpna 2016, z něhož se právní zástupce stěžovatele omluvil pro kolizi s jiným jednáním a požádal o odročení jednání z důvodu nemožnosti zajištění substituce, ale vyhověno mu nebylo, byla toliko přečtena výpověď otce žalobce, kterou učinil dříve u dožádaného Okresního soudu v Českých Budějovicích a rovněž byly přečteny závěrečné návrhy jak žalobce, tak žalovaného. Žádné další procesní návrhy nebyly účastníky řízení před tímto jednáním předloženy a rovněž nebylo ani prováděno při tomto jednání žádné dokazování. Z uvedeného je zřejmé, že i když nebyl postup Okresního soudu v Domažlicích, který nevyhověl žádosti právního zástupce stěžovatele o odročení jednání a nepřečetl výpověď stěžovatele, zcela korektní, nedošlo k natolik závažné újmě na jeho procesních právech, která by mohla vést Ústavní soud k případnému kasačnímu zásahu. V této souvislosti Ústavní soud připomíná zásadu vyslovenou např. v usnesení ze dne 6. března 2006

sp. zn.

, že totiž i v těch případech, kdy je shledáno porušení norem podústavního práva (což ovšem v nyní projednávaném případě shledáno nebylo), Ústavní soud zvažuje míru relevance pochybení, vytýkaného ústavní stížností, pro celkovou správnost napadeného rozhodnutí. Soudní řízení, v jehož průběhu mělo údajně dojít k namítanému pochybení, je třeba pojímat jako celek (in globo). Řečeno poněkud jiným způsobem, ne vždy musí každý procesní nedostatek vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny. Napadené rozhodnutí může v intencích kautel spravedlivého procesu někdy obstát navzdory tomu, že došlo k málo významnému porušení procesního práva [srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. ledna 2007

sp. zn.

(N 14/44 SbNU 183)].

9. Ze shora vyslovených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. října 2017

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu