Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2222/17

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelek a) Věry Kralertové a b) Bc. Jany Kralertové, zastoupených Mgr. Davidem Vaníčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 118, proti rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2017, č. j. -200, Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 31. 3. 2015, č. j. -161, a Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 6. 11. 2014, č. j. -93, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelky se žalobou domáhaly určení, že stěžovatelka a) je vlastnicí podílu o velikosti 2/6 na pozemku parc. č. X/1, o výměře 12 m2, v k. ú. Pelhřimov, který je ve vlastnictví žalovaných (dále jen "sporný pozemek"), a stěžovatelka b) je vlastnicí podílu 4/6 na sporném pozemku. Důvodem pro podání žaloby byla skutečnost, že stěžovatelky jsou spoluvlastnicemi domu sousedícího se sporným pozemkem a část jejich domu byla vybudována nad sporným pozemkem - jde tedy o tzv. přestavek podle , (dále jen " ").

Okresní soud v Pelhřimově žalobu zamítl rozsudkem ze dne 6. 11. 2014, č. j. -93. Uvedl, že přestavek byl vybudován v roce 1934, kdy byl stavebník vlastníkem sporného pozemku, i pozemku, na kterém stojí dům stěžovatelek; stavěl tedy na svém pozemku na základě řádného stavebního povolení - přestavek nebyl neoprávněnou stavbou. Soud přihlédl i k hospodářskému využití sporného pozemku, který je jedinou přístupovou cestou k domu žalovaných a není nepatrnou části celého pozemku parc. č. X.

Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 31. 3. 2015, č. j. -161, potvrdil rozsudek nalézacího soudu, který považoval za věcně správný, avšak z jiných důvodů. Vyloučil aplikaci , protože jej lze použít, byla-li stavba zřízena alespoň z části na cizím pozemku. Sousedící nemovitosti však byly vybudovány osobami, které byly zároveň vlastníky obou pozemků. Ustanovení nelze aplikovat, neboť převážná část stavby stěžovatelek se stala ke dni účinnosti součástí jejich pozemku; ustanovení o přestavku lze použít na stavby, které se staly součástí pozemku až po nabytí účinnosti podle jeho - 3058.

Nejvyšší soud zamítl dovolání stěžovatelek rozsudkem ze dne 18. 4. 2017, č. j. -200; dospěl k závěru, že část stavby stěžovatelek nad sporným pozemkem byla zřízena na základě tehdy existujícího oprávnění spočívajícího ve vlastnickém právu, nešlo o stavbu na cizím pozemku, a proto nelze použít ustanovení o přestavku.

Proti všem rozsudkům se stěžovatelky brání ústavní stížností podanou dne 18. 7. 2017 a navrhují jejich zrušení. Namítají zásah do svého ústavně zaručeného práva vlastnit majetek podle d i práva na soudní a jinou právní ochranu podle y a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Zásah spatřují v tom, že obecné soudy upřednostnily a poskytly ochranu vlastnickému právu stavebníka, který zřídí stavbu na cizím pozemku bez platného právního titulu, před vlastnickým právem oprávněného stavebníka, který své oprávnění ke stavbě na cizím pozemku následně pozbyl. Obecné soudy měly podle stěžovatelek rozhodnout libovolně, jejich rozhodnutí nejsou řádně odůvodněna a jsou vnitřně rozporná; Nejvyšší soud opomenul vypořádat některé námitky stěžovatelek.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobami oprávněnými a stěžovatelky jsou řádně zastoupeny advokátem v souladu s , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "); rovněž není nepřípustná ve smyslu téhož zákona - je však zjevně neopodstatněná. Podle y je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.

Stěžovatelkami odkazovaný nález ze dne 3. 7. 2003,

sp. zn.

, vymezuje tři kategorie situací, kterými se Ústavní soud zabývá v řízení o ústavní stížnosti - konkurence norem jednoduchého práva, konkurence interpretačních alternativ a případy svévolné aplikace jednoduchého práva. Pro tyto situace však platí společný jmenovatel, a to, že nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod, což však v nyní posuzované věci nenastalo. Nejvyšší soud dospěl ke stejnému závěru o nedůvodnosti žaloby stěžovatelek jako soudy nižších instancí, byť korigoval jejich závěry. Dovolání stěžovatelek připustil k věcnému posouzení, vyčerpávajícím způsobem vypořádal nosnou právní otázkou i dovolací námitky stěžovatelek a dospěl k jednoznačnému závěru, že ustanovení o přestavku lze aplikovat i na situace nastalé přede dnem nabytí účinnosti ; je však třeba, aby v době výstavby, při které dochází ke vzniku přestavku, byl odlišný vlastnický režim části stavby přesahující na cizí pozemek a vlastnický režim cizího pozemku. Dovolací soud vyšel přitom nejen z textu , nýbrž správně i z jeho smyslu, účelu a systematického zařazení. Pouhý nesouhlas stěžovatelek se závěry Nejvyššího soudu je nečiní protiústavními. Nejvyšší soud jakožto nejvyšší instance obecného soudnictví je zde mj. od toho, aby poskytl výklad pozitivního práva, který bude následně respektován v dalších věcech obecnými soudy - což není úlohou Ústavního soudu, jak se stěžovatelky mylně domnívají. Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudu přichází v úvahy pouze pro exces při výkladu pozitivního práva způsobujícího zásah do ústavně zaručených práv - to se však zjevně nestalo.

Předpokladem pro aplikaci o přestavku je skutečnost, že stavebník zřizuje stavbu na cizím pozemku v dobré víře, že tak činí na svém vlastním pozemku, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Citované ustanovení tak chrání stavebníka jednajícího v omluvitelném omylu, že staví na svém (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, č. j. ). Je-li stavba zřizována na cizím pozemku a má-li stavebník ke zřízení stavby na cizím pozemku platný právní titul, tak nelze uvažovat o dobré víře stavebníka, že staví na vlastním pozemku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, č. j. , ve kterém byl následován nyní napadený rozsudek Nejvyššího soudu). V nyní posuzované věci není sporné, že v době výstavby přestavku byl u dotčených pozemku i staveb jednotný vlastnický režim - přestavek tak nebyl vybudován na cizím pozemku, čímž je vyloučena aplikace . Vlastnické vztahy je v takovém případě nutné vyřešit již při jejich přerozdělování, nikoli ex post.

K námitce nedostatečného a vnitřně rozporného odůvodnění rozhodnutí okresního a krajského soudu je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud tyto namítané nedostatky zhojil a upřesnil důvody vedoucí k zamítnutí žaloby stěžovatelek. Je pravdou, že Nejvyšší soud nevypořádal část otázek přípustnosti dovolání, výslovně k tomu však uvedl, že je nevypořádal úmyslně pro jejich nadbytečnost. Je zřejmé, že vznesené otázky nebyly relevantní pro nyní posuzovanou věc, neboť po vyloučení aplikace ustanovení o přestavku nebylo třeba se jejich výkladem dále zabývat. V opačném případě by Nejvyšší soud pouze poskytl obecný výklad podústavního práva bez jeho následné aplikace na posuzovanou věc, což ovšem není úkolem Nejvyššího soudu.

Postupem obecných soudů nebylo porušeno žádné ústavně zaručené právo stěžovatelek; proto na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. října 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu