Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2590/17

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila ve věci ústavní stížnosti S. T., t. č. ve Věznici Vinařice, zastoupeného Mgr. Janem Kozákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 18, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2017, č. j. -40, Vrchního soudu v Praze ze dne 14. prosince 2016, sp. zn. , a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. srpna 2016, č. j. -891, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), požaduje stěžovatel zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, která jej měla zkrátit v právech, zaručených v , a d a v Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Rozsudkem Krajského soudu v Praze byl stěžovatel shledán vinným ze zločinu loupeže ve spolupachatelství ( k , 2 ), přečinu omezování osobní svobody ve spolupachatelství ( k ), pokusu zločinu vraždy [ k a 3 písm. j) ], přečinu usmrcení z nedbalosti ( ), a byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti let do věznice s ostrahou, trestu propadnutí specifikovaných věcí a k povinnosti zaplatit společně a nerozdílně s druhým odsouzeným poškozeným v souhrnu částku 988 198 Kč; se zbytkem nároků byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Vrchní soud v Praze napadeným usnesením odvolání stěžovatel zamítl; Nejvyšší soud dovolání odmítl.

Stěžovatel namítá, že především odvolací soud se nevypořádal s jeho námitkami, které soud nalézací považuje za klíčové pro vyslovené závěry; Krajský soud v Praze měl nadto rozhodnout na základě nedostatečně podložených úvah nemajících oporu v provedeném dokazování. Soudy rovněž neprokázaly motivaci stěžovatele k usmrcení poškozeného, a proto nemá ani kvalifikace trestného činu vraždy oporu v provedeném dokazování, ale je pouhou spekulací a účelovou interpretací soudů. Stěžovatel je přesvědčen, že soudy rozhodly v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 2 dost. 6 trestního řádu (viz též nález

sp. zn.

); namítá dále porušení zásady presumpce neviny, neboť je to především stát, jehož úkolem v trestním řízení je unést důkazní břemeno a v případě pochybností aplikovat princip in dubio pro reo (viz nález

sp. zn.

či

).

Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je opakováním jeho námitek užitých v řízení před soudy a zjevně pak v dovolání. Ústavní soud však není další instancí všeobecného soudnictví, ale soudním orgánem ochrany ústavnosti, který reaguje pouze na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady.

Stěžovatel fakticky zakládá tvrzení o porušení svých práv na tom, že obecné soudy neuvěřily jeho obhajobě a vyvodily závěry pro něj nepříznivé. Stěžovatel přitom provádí vlastní výklad volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 trestního řádu); má za to, že z provedených důkazů měly soudy vyvodit jiné závěry. Naplnění této zásady je soud rozhodující o vině a trestu povinen řádně odůvodnit a popsat, o které provedené důkazy opírá svá skutková zjištění a jakými úvahami se přitom řídil (§ 125 trestního řádu); pokud tak učiní způsobem, který je přezkoumatelný, není v pravomoci ani Ústavního soudu jeho úvahy přehodnocovat, a to ani tehdy, kdyby se s ním neztotožnil (viz například nález

sp. zn.

, publikovaný N 28 SbNU 1/219, též http://nalus.usoud.cz). Krajský soud v Praze však provedl dokazování v nezbytném rozsahu, dovodil a srozumitelně odůvodnil závěry vyplývající z provedených důkazů, především výslechů obžalovaných, aniž přitom porušil princip in dubio pro reo. Závěry popsal zřetelně a bez důvodných pochybností, jak stěžovatel namítá.

Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí soudu (§ 2 odst. 5 trestního řádu) - tyto požadavky napadený rozsudek splňuje. Usnesení vyšších soudů pak správnost postupu Krajského soudu v Praze verifikovala, soudy v rámci řízení o opravných prostředcích nezjistily žádná pochybení soudu prvního stupně, která by rozsudek znevěrohodnila či zpochybnila ani porušení hmotně či procesně-právních limitů, v nichž se soud při svém rozhodování pohybuje.

Úkolem Ústavního soudu pak je prověřit, zda orgány veřejné moci nezasáhly i zaručená práva, přičemž ne každý postup obecného soudu, byť by byl vadný, vede bez dalšího ke zkrácení ústavně zaručených základních práv. Ústavní soud se zabývá jen otázkou tvrzeného porušení těchto práv, což však nezjistil. Právo na spravedlivý proces přitom neznamená nárok na rozhodnutí odpovídající požadavku účastníka, ale záruku, že řízení proběhne podle předem stanovených procesních pravidel a zákonem předvídaným způsobem. Těmto požadavkům všechna rozhodnutí odpovídají, a proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.

Podle ustanovení proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. října 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu