Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2439/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Josefa Buriánka, 2. Antonína Buriánka, 3. Marie Buriánkové, 4. Vlastimila Šimečka, 5. Pavla Šimečka a 6. Pavlíny Kroupové, všech zastoupených Mgr. Janem Vodičkou, advokátem, sídlem Váňova 3180, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2017 č. j. -170, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a a) České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, a b) Arcibiskupství pražského, sídlem Hradčanské náměstí 56/16, Praha 1 - Hradčany, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatelé domáhají zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí s tím, že jím bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a d.

2. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") ze dne 21. 5. 2015 č. j. -108 bylo k žalobě stěžovatelů, směřující proti vedlejším účastníkům, určeno, že Antonín Buriánek ke dni úmrtí dne 19. 9. 1975 a Marie Buriánková ke dni úmrtí dne 18. 5. 1998 byli podílovými spoluvlastníky (každý z jedné poloviny) konkrétních pozemků v katastrálním území Libeň u Libeře.

3. K odvolání vedlejších účastníků Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 17. 12. 2015 č. j. -151 rozsudek okresního soudu změnil tak, že se žaloba zamítá. Důvodem tohoto postupu byla absence naléhavého právního zájmu stěžovatelů na požadovaném určení podle , plynoucí z toho, že se stěžovatelé mohli svých práv domáhat podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen " "), neboť jim svědčil restituční důvod uvedený v zákona o půdě, a tzv. určovací žaloba by za této situace představovala obcházení daného restitučního předpisu.

4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu brojili stěžovatelé dovoláním, to však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl podle věty první s tím, že trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat. Stěžovatelé dle dovolacího soudu nevymezili žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle ve spojení s , a ani neuvedli žádný způsobilý důvod dovolání podle , tj. právní posouzení věci, které pokládají za nesprávné, s vysvětlením, v čem tato nesprávnost spočívá.

II.

Argumentace stěžovatelů

5. Stěžovatelé namítají, že nebyly splněny podmínky pro odmítnutí dovolání, protože nemělo vady, jež jim dovolací soud vytkl. Tímto postupem jim odepřel přezkum rozsudku odvolacího soudu. V dovolání poukázali na nesprávnost právního názoru odvolacího soudu, jde-li o otázku, zda se na daný případ vztahují restituční předpisy, a svůj názor podrobně odůvodnili. Připojili i své vyjádření k dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu v obdobné věci a citovali odlišné stanovisko k problematice obsažené ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.). Dále navrhli, aby v případě, že dovolací soud dospěje k názoru, že jde o restituční věc, změnil svoji dosavadní rozhodovací praxi v této oblasti. Zopakovali, že zcela jednoznačně uvedli, v čem spatřují nesprávné posouzení věci odvolacím soudem a jaké posouzení považují za správné. Současně upozornili, že v dovolání nenamítali ani zmatečnost, ani jiné vady řízení, přesto se k této otázce Nejvyšší soud vyjádřil, navíc dovolání nebylo podáno "žalovanou", jak tento soud uvedl. Z toho stěžovatelé vyvodili, že příslušný text do odůvodnění nepatří, a má být proto otázkou, zda tam vůbec patří ostatní text, protože ten ani neodpovídá skutečnosti, a dovolací soud uvádí "zjevné nepravdy".

6. Dále stěžovatelé uvedli, že jsou přesvědčeni o správnosti svých argumentů obsažených v dovolání, tedy že se na jejich případ nevztahují restituční předpisy, když pouhé přenechání sporných pozemků do užívání státu nenaplnilo žádný zákonný důvod pro uplatnění postupu podle daného restitučního předpisu. Bližší polemiku však pokládají za zbytečnou, neboť k jádru věci se Nejvyšší soud nevyjádřil.

7. Výše uvedená pochybení dle stěžovatelů přesahují až do jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, dle něhož mají právo očekávat, že se soudy dostatečně vypořádají se všemi námitkami a tvrzeními, což se v dané věci nestalo. V této souvislosti odkázali na argumentaci Ústavního soudu obsaženou v nálezech ze dne 12. 5. 2004

sp. zn.

(N 71/33 SbNU 209) a ze dne 29. 11. 2005

sp. zn.

(N 217/39 SbNU 301).

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný k dispozici proti napadenému rozhodnutí neměli; ústavní stížnost je přípustná ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Stěžovatelé tvrdí, že ve svém dovolání uvedli, v čem spatřují nesprávné posouzení věci odvolacím soudem a jaké posouzení považují za správné, konkrétně že se na daný případ nevztahují restituční předpisy, neboť pouhé přenechání sporných pozemků do užívání státu nenaplnilo zákonný důvod pro uplatnění postupu podle zákona o půdě. Dále namítli, že i kdyby šlo o restituční věc, domáhali se v dovolání toho, aby Nejvyšší soud změnil svoji dosavadní rozhodovací praxi.

11. Vyjde-li Ústavní soud z toho, že v případě první námitky stěžovatelé vymezili důvod dovolání v souladu s , nelze pominout, že jejich povinností bylo také uvést, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, resp. který ze čtyř předpokladů uvedený v pokládají za splněný (a případně z jakého důvodu tomu tak má být). Stěžovatelé v ústavní stížnosti netvrdí, že by tak učinili, a nelze to ani vyvodit z obsahu dovolání, jež je přiloženo k ústavní stížnosti.

12. Jde-li o druhou dovolací námitku, z ústavní stížnosti neplyne, jakou právní otázku stěžovatelé měli v úmyslu v dovolání vymezit. S ohledem na jeho obsah to však zjevně byl jejich nesouhlas s právními závěry vyslovenými plénem Ústavního soudu ve stanovisku sp. zn. a také v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008 sp. zn. , a že důvodem jejich nesouhlasu jsou právní úvahy vyslovené v disentu soudkyně Ústavního soudu Elišky Wagnerové k tomuto stanovisku. Na to reagoval Nejvyšší soud tím, že polemika dovolatelů s aplikací v dovolání citovaných rozhodnutí "nečiní kvalifikované podání dovolání ve smyslu ustanovení ".

13. Ústavní soud ani v tomto ohledu nemohl považovat posouzení věci (náležitostí dovolání) Nejvyšším soudem s ohledem na konkrétní okolnosti případu za - z hlediska ústavnosti - neakceptovatelné. Při vynaložení určitého interpretačního úsilí by bylo možno konstatovat naplnění náležitostí dovolání, jde-li jak o vymezení dovolacího důvodu, neboť důvody nesprávného posouzení plynou z argumentace vyjádřené ve zmíněném odlišném stanovisku, tak i předpokladu přípustnosti dovolání, konkrétně že dovolacím soudem (a Ústavním soudem) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Nelze však pominout, že přes znalost právního názoru vysloveného v daném odlišném stanovisku Ústavní soud dospěl k jinému právnímu závěru, přičemž stěžovatelé s žádnou jinou, resp. vlastní argumentací, jež by alespoň potenciálně mohla odůvodnit změnu právního názoru Ústavního, resp. Nejvyššího soudu, nepřicházejí. Takovéto vymezení dovolacího důvodu nutno za uvedených okolností považovat za nedostatečné, neboť se zcela míjí se smyslem a účelem daného mimořádného opravného prostředku.

14. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud neshledal, že by napadeným soudním rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručeného základního práva, jak bylo stěžovateli tvrzeno, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. října 2017

Jan Filip v. r.

předseda senátu