Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2771/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti 1) Ing. Hany Kalinové a 2) Martina Kaliny, obou zastoupených JUDr. Josefem Pelechem, Ph.D., advokátem se sídlem Plzeň, Kardinála Berana 1157/32, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 12. 2015 č. j. -160, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2016 č. j. -231 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2017 č. j. -277, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatelé navrhují zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných v řízení o určení dědického práva, neboť mají za to, že jimi byla porušena jejich základní práva ve smyslu a d.

Ze spisového materiálu se podává, že žalobkyně Mgr. Pavlína Poletínová se domáhala určení, že je dědičkou ze zákona po zůstaviteli Zdeňku Kalinovi (otec žalobkyně), který zanechal u o jejím vydědění. Nalézací soud určil, že Mgr. Pavlína Poletínová je dědičkou ze zákona po uvedeném zůstaviteli. Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl.

Stěžovatelé nesouhlasí s právním závěrem soudů, že zůstavitel neměl důvody pro vydědění žalobkyně podle , . Tvrdí, že dovolací soud v napadeném rozhodnutí rezignoval na jakékoli odůvodnění a pouze odkázal na judikaturu, jejíž výklad je ve vztahu k projednávané věci sporný. Soudu prvního stupně a soudu odvolacímu stěžovatelé vytýkají, že dospěly k nesprávným závěrům a k nesprávné interpretaci ustanovení o vydědění. V tomto smyslu především namítají, že při posouzení otázky, zda žalobkyně projevovala o zůstavitele opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měla, soudy nepřihlédly ke všem příslušným skutečnostem, jakými jsou zejména dobré mravy, zvyklosti v rodině, možnosti zůstavitele a žalobkyně na zachování a udržování vztahu. Stěžovatelé mají za to, že pokud by soudy tyto skutečnosti na základě provedených důkazů řádně zhodnotily, musely by dojít k závěru, že v daném případě byl naplněn důvod vydědění. Podle stěžovatelů soudy všech stupňů rozhodly v rozporu s nálezem

sp. zn.

, týkajícím se respektu a zdrženlivosti při posuzování jednostranného právního úkonu, jakým je vydědění.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. y) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Stěžovatelé namítají především porušení práva na dědění a na spravedlivý proces. Jsou přesvědčeni, že soudy jim neposkytly řádnou ochranu, neboť dospěly k nesprávnému závěru, že žalobkyně je dědicem zůstavitele. Ústavní soud přesvědčení stěžovatelů nesdílí. Především nalézací soud se velmi podrobně zabýval okolnostmi, které jej vedly k závěru, že v případě žalobkyně - dcery zůstavitele vydědění nepřichází v úvahu. Přihlédl nejen k okolnostem na straně žalobkyně, ale i na straně zůstavitele. Ústavní soud neshledal na jeho závěrech nic, co by porušovalo ústavně zaručená práva stěžovatelů. Obdobné platí u napadeného rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu, která jsou řádně a srozumitelně odůvodněna.

Pokud stěžovatelé namítají, že soudy nerespektovaly relevantní judikaturu, Ústavní soud k tomu uvádí, že zmiňovaný nález

sp. zn.

na posuzovanou věc relevantně nedopadá. Nicméně předmětným důvodem vydědění se také zabýval: "... výslovně nepožaduje posuzovat neprojevování trvalého zájmu o zůstavitele z hlediska dobrých mravů. Avšak neostrá formulace, kterou použil zákonodárce ("opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl"), vede též k závěru, že také v tomto případě bude konkrétní jednání potomka třeba posoudit nejen z hlediska obecného pojetí dobrých mravů ve společnosti, ale zohlednit také velikost, zvyklosti, sociální postavení, náboženské založení rodiny zůstavitele, zájem zůstavitele na udržování rodinných vztahů s potomkem apod." Z uvedeného vyplývá, že je kladen důraz i na jednání zůstavitele při posuzování důvodů vydědění a individuální rozměr konkrétního případu. Tomuto postupu soudy dostály. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že se zabývaly právě vzájemným vztahem žalobkyně a zůstavitele, který byl pro posouzení důvodů vydědění zásadní. K tomu soudy provedly v dostatečném rozsahu dokazování a řádně odůvodnily závěry z něho vzešlé.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. října 2017

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu