Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3027/17

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Ludvíka Davida věci ústavní stížnosti stěžovatelky Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem Praha 1, Templová 747, zastoupené JUDr. Věnceslavou Holubovou, advokátkou se sídlem Šumavská 31, Praha 2, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2017, č. j. , -44 (), za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Vrchního soudu v Praze z důvodu tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu d (dále i jen "Listina").

2. V řízení, jež předcházelo podání nyní projednávané ústavní stížnosti, Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 6. 6. 2013, č. j. -13, rozhodl ve věci žalobce (Tomáš Pozler) proti stěžovatelce jako žalované tak, že pohledávka stěžovatelky, přihlášená do insolvenčního řízení ve věci dlužníka T. Pozlera, není po právu (výrok I.), stěžovatelka je povinna uhradit žalobci náklady řízení ve výši 12 342 Kč (výrok II.) a současně byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 5 000 Kč (výrok III.). Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, přičemž ústavní stížností napadeným rozsudkem Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodnutí soudu prvního stupně v plném rozsahu potvrdil (výrok I.) a uložil stěžovatelce zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 4 114 Kč (výrok II.).

3. Stěžovatelka přihlásila do insolvenčního řízení vykonatelnou pohledávku v celkové výši 8 454 Kč, která však byla při přezkumném jednání současně insolvenčním správcem i dlužníkem popřena co do pravosti, a to z důvodu úhrady pohledávky. Stěžovatelce byla předmětná pohledávka zaslána exekutorem pod jiným variabilním symbolem, patřícím jinému dlužníkovi. Vzhledem k faktu, že na účtu předmětného dlužníka byl stále veden dluh, přihlásila stěžovatelka pohledávku jako neuhrazenou do insolvenčního řízení. Namísto výzvy stěžovatelce, že pohledávka dle tvrzení dlužníka již byla uhrazena, vznesli insolvenční správce současně s dlužníkem žaloby na popření vykonatelné pohledávky. Oba tak učinili téhož dne, přičemž dlužníkova žaloba předcházela o jednu minutu podání žaloby insolvenčního správce, navíc se jednalo o dvě téměř totožné žaloby se shodnými petity. Před Krajským soudem v Českých Budějovicích následně proběhla dvě skutkově totožná řízení vedená pod č. j. ICm 1266/2011 a ICm 1268/2011, v nichž byly dne 6. 6. 2013 vyhlášeny rozsudky, jimiž bylo oběma žalobám vyhověno. Dle tvrzení stěžovatelky však byly žaloby zjevně podány stejnou osobou, nikoliv insolvenčním správcem a nezávisle na něm i dlužníkem, jak dodatečně tvrdí insolvenční správce dlužníka. Z tohoto důvodu měla být žaloba insolvenčního správce, podaná jako druhá v pořadí, soudem odmítnuta z důvodu litispendence.

4. Stěžovatelka v předmětném případě spatřuje zneužití právního institutu , který umožňuje popření pohledávky jak dlužníkovi, tak insolvenčnímu správci. Smyslem tohoto ustanovení má být rozšíření aktivní legitimace k podání žaloby, nikoliv popření téže pohledávky dvěma samostatnými žalobami. Skutečnost, že obě žaloby byly velmi pravděpodobně psány týmž subjektem a rovněž podány na soud v takřka shodný okamžik, považuje je stěžovatelka za šikanu, která má za cíl toliko poškození stěžovatelky v podobě úhrady dvojího soudního poplatku. Dále poukazuje na zastoupení vedlejšího účastníka (který je advokátním koncipientem) advokátem, v čemž spatřuje snahu uměle navýšit náklady právního zastoupení. Rovněž dodává, že incidenční žaloba naplňuje znaky tzv. formulářového podání. Stěžovatelka konečně uvádí, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Upozorňuje přitom, že soudy vycházely pouze z faktu, že umožňuje podat žalobu jak dlužníkovi, tak insolvenčnímu správci. Nezabývaly se však smyslem a účelem zákona ani námitkami stěžovatelky týkajícími se litispendence a povahy incidenčních žalob.

5. Procesně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Při posuzování domnělých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud konstantně přihlíží též k tomu, jak intenzivně tato eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního systému. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.

7. Této praxi ostatně odpovídá i zákonná úprava v , která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení či ]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu vůbec přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně koneckonců k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].

8. V nyní projednávané věci jsou předmětem sporu náklady řízení ve výši, u níž zákonodárce neumožňuje podat ani dovolání. Samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není pevně stanovena, neboť je nutno ji posuzovat s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem sporu včetně charakteru a možnostem účastníků. Je přitom z povahy věci zřejmé, že v těchto případech bude kasační zásah Ústavního soudu připadat do úvahy spíše výjimečně, a to zejména v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele (k němuž však s ohledem na výši částky a postavení stěžovatelky v této věci nepochybně nedošlo), resp. za situace, kdy se vyjeví nutnost posoudit a autoritativně zodpovědět zásadní ústavněprávní otázku - nikoliv pouze vyložit podústavní právní úpravu.

9. Odhlédnuto od naznačené zdrženlivosti Ústavní soud konstatuje, že výklad podústavního práva provedený obecnými soudy v nyní projednávané věci neshledal za odporující ústavněprávním principům. Ústavně konformním je rovněž způsob, jakým se odvolací soud vypořádal s argumentací stěžovatelky týkající se totožnosti osob insolvenčního správce a dlužníka. Nelze než přisvědčit odůvodnění odvolacího soudu, dle něhož z žádného ustanovení neplyne stěžovatelkou naznačované postavení insolvenčního správce jako zástupce dlužníka, a není dán důvod ani k tomu, aby dlužník během insolvenčního řízení pozbyl svou právní osobnost či procesní způsobilost.

10. Ústavní soud dále konstatuje, že v nyní projednávané věci nelze stěžovatelce přitakat ani v tom směru, že se odvolací soud nevypořádal s námitkou litispendence, neboť z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je patrné, že se touto námitkou dostatečně zaobíral a své závěry patřičně odůvodnil. Lze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že aktivní legitimace dlužníka i insolvenčního správce k zahájení incidenčních sporů plyne z ustanovení , přičemž je-li garantováno popěrné právo dvěma odlišným subjektům insolvenčního řízení, nelze dovodit nutnou totožnost předmětu řízení, jakkoliv incidenční žaloby obou subjektů mohou obsahovat shodný petit i argumentaci. Rovněž ve skutečnosti, že incidenční žaloby mohou vykazovat znaky formulářových žalob, nelze bez dalšího spatřovat porušení práva na spravedlivý proces, dosahující v daném případě intenzity protiústavnosti.

11. Souhrnně tak lze konstatovat, že argumentace stěžovatelky ve skutečnosti nesměřuje k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených základních práv (k čemuž výhradně je ovšem určen institut ústavní stížnosti), nýbrž k nesouhlasu s výkladem aplikovaných zákonných ustanovení obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost však nemůže být ze shora uvedených důvodů úspěšná.

12. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadené rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil prvostupňové rozhodnutí a stěžovatelce nepřiznal požadovanou náhradu nákladů řízení, nemohlo vzhledem k výše vylíčeným okolnostem případu znamenat reálný zásah do základních práv a svobod stěžovatelky, který by vyžadoval kasační rozhodnutí Ústavního soudu. Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako "nepřijatelný" návrh dle ustanovení .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. října 2017

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu