Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
99250.html
HTML · 0 B
No categories available
I.ÚS 1703/17
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře v právní věci stěžovatelů 1) Františka Bambuly a 2) Marcely Bambulové, zastoupených JUDr. Jaroslavem Savko, advokátem se sídlem ul. 28. října 851/26, Teplice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 11 Co 55/2017 -90 ze dne 29. 3. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usilovali stěžovatelé o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu s odůvodněním, že jím byla porušena jejich ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 36 , čl. 37 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina ") a čl. 90 Ústavy České republik y.
Z přiložených podkladů vyplývá, že stěžovatelé se žalobou podanou u Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále též "okresní soud") domáhali vůči obci Řehlovice (dále jen "vedlejší účastnice") určení, že jsou vlastníky pozemku parc. č. X v k. ú. Moravany u Dubic, obec Ř., zapsaný na listu vlastnictví č. Y u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Ústí nad Labem. Svůj nárok stěžovatelé opírali o tvrzení, že vlastnické právo k předmětnému pozemku vydrželi. V průběhu řízení před okresním soudem vedlejší účastnice oznámila záměr sporný pozemek prodat a stěžovatelé na její nabídku přistoupili, v návaznosti na což pak vzali žalobu zpět. Ve svém podání, jímž tento procesní úkon učinili, stěžovatelé poznamenali, že vedlejší účastnice k prodeji pozemku přistoupila poté, co byla na jednání konaném dne 2. 6. 2016 seznámena s aktuální judikaturou, a dále, že by žalobu nikdy nepodali, pokud by jim vedlejší účastnice neodmítla v roce 2013 pozemek prodat.
Okresní soud usnesením č. j. 33 C 63/2013 -83 ze dne 20. 10. 2016 řízení zastavil (výrok I.) a uložil vedlejší účastnici uhradit stěžovatelům náklady řízení ve výši 25 807 Kč (výrok II.). Výrok o nákladech řízení odůvodnil okresní soud tím, že při posuzování procesního výsledku nelze vycházet pouze z petitu žaloby, ale je třeba vzít v potaz i tvrzení uplatněná v žalobě. Jelikož vedlejší účastnice umožnila svým chováním stěžovatelům nabýt do vlastnictví spornou nemovitost, čímž uspokojila jejich nárok, lze mít za to, že právě ona zavinila zastavení řízení a je tedy povinna v souladu s § 146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů (dále též "o. s. ř. "), uhradit stěžovatelům náklady řízení.
Proti výroku II. usnesení okresního soudu podala odvolání vedlejší účastnice, na jehož podkladě Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též "krajský soud") napadeným usnesením č. j. 11 Co 55/2017 -90 ze dne 29. 3. 2017 změnil rozhodnutí okresního soudu v příslušné části tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a současně vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud zdůraznil, že zavinění účastníků ve smyslu § 146 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. je nutno posuzovat ryze procesně, přičemž z tohoto hlediska nelze mít za to, že by vedlejší účastnice splnila požadavek stěžovatelů, neboť tito podali žalobu na určení a nikoliv žalobu na plnění. Krajský soud tedy, na rozdíl od soudu prvního stupně, dovodil, že zastavení řízení zavinili stěžovatelé, kteří se rozhodli netrvat na tom, že pozemek vydrželi, a namísto toho se jej rozhodli odkoupit. Krajský soud podotkl, že pokud byli stěžovatelé přesvědčeni, že jsou vlastníky sporného pozemku, nic jim nebránilo pokračovat v řízení. Dle krajského soudu tak měla právo na náhradu nákladů vedlejší účastnice, která se jej však vzdala, proto soud rozhodl, jak uvedeno výše.
Stěžovatelé se s takovým výsledkem řízení neztotožnili. V ústavní stížnosti konstatovali, že jedním z důvodů pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně byla skutečnost, že tento soud nesprávně označil předmět řízení, když pro žalobu na určení vlastnictví použil termín žaloba na plnění. Stěžovatelé v této souvislosti odkázali na nález Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 1332/07
, z nějž dle jejich názoru vyplývalo, že i v případě určovací žaloby lze hovořit o plnění. Dále stěžovatelé zrekapitulovali sled událostí vedoucích k podání žaloby, kdy poté, co zjistili, že pozemek, který do té doby považovali za vlastní, se nachází ve vlastnictví vedlejší účastnice, požádali o jeho odkoupení, avšak nebylo jim vyhověno. Skutečnost, že vedlejší účastnice v lednu 2013 zveřejnila záměr pozemek pronajmout, aniž by věc nejprve projednala se stěžovateli, kteří pozemek užívali od roku 1997 a měli jej oplocen, označili stěžovatelé za důkaz nedobrého přístupu vedlejší účastnice. Stěžovatelé měli za to, že soud prvního stupně za daných okolností posoudil otázku zavinění účastníků na zastavení řízení správně a odvolací soud pochybil, pokud rozhodnutí okresního soudu změnil.
Ústavní soud zvážil námitky stěžovatelů i obsah napadeného soudního aktu, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Podstata stížnostního návrhu spočívá v kritice obecného soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud dal přitom ve své judikatorní praxi opakovaně najevo, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo v dané věci nastat pouze za situace, kdy by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalizmu nebo tehdy, jestliže by příslušné závěry obecného soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně [srov. příkladmo nález Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 536/06
ze dne 3. 4. 2008 (N 64/49 SbNU 9), nález
sp. zn. III. ÚS 2984/09
ze dne 23. 11. 2010 (N 232/59 SbNU 365), nález
sp. zn. IV. ÚS 777/12
ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111) či nález
sp. zn. II. ÚS 1066/12
ze dne 6. 6. 2013 (N 100/69 SbNU 667); všechna rozhodnutí jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz].
Pochybení podobného charakteru však v posuzované věci zjištěno nebylo. Krajský soud napadené rozhodnutí řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem odůvodnil. Ústavní stížností rozporované právní závěry tohoto soudu jsou pak výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde tedy není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislého soudu.
Pro úplnost se poznamenává, že stěžovateli odkazovaný nález Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 1332/07
ze dne 23. 2. 2011 (N 22/60 SbNU 239) řešil otázku, zda lze v případě určovací žaloby o vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu na nemovitosti považovat předmět řízení za penězi ocenitelný. Pokud je v nálezu vyjádřeno, že se jednalo o "plnění penězi ocenitelné", je nutno toto chápat v tomto kontextu, tzn., že předmět řízení byl penězi ocenitelný, nikoliv, že se jednalo o žalobu na plnění.
Ve světle řečeného dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelé dovolávají, rozhodnutím krajského soudu zjevně nedošlo. Ústavní soud proto postupoval dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu