Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 927/17

Ústavní soud rozhodl dne 5. října 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Mareše, zastoupeného JUDr. Vojtěchem Filipem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Čéčova 689/11, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 1. 2017 č. j. -99, spojené s návrhem na zrušení ustanovení , o úpadku a způsobech jeho řešení (), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti ze dne 19. 4. 2017 se Ing. Jan Mareš (dále jen "žalovaný" nebo "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedeným rozhodnutím o odmítnutí návrhu žalovaného na pokračování v řízení byly porušeny a y (dále jen ""), a d (dále jen ""), a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a toto rozhodnutí zrušil.

Spolu s ústavní stížností stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil ustanovení , o úpadku a způsobech jeho řešení (), ve znění pozdějších předpisů.

II.

Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Žalovaný se podáním doručeným Okresnímu soudu v Písku (dále jen "okresní soud") dne 23. 7. 2014 domáhal obnovy řízení vedeného u jmenovaného soudu pod sp. zn. mezi ním a Komerční bankou, a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 969/33, jako žalobcem, jehož předmětem bylo zaplacení částky 3 459 256,43 Kč s příslušenstvím.

Dne 30. 11. 2015 usnesením č. j. -420 okresní soud účastníky řízení o žalobě na obnovu řízení vyrozuměl, že usnesením ze dne 13. 11. 2015 Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "insolvenční soud") prohlásil konkurs na majetek žalovaného, v důsledku čehož bylo řízení v této věci přerušeno. Dále okresní soud uvedl, že v řízení o žalobě na obnovu řízení bude pokračováno, jen jestliže o tom rozhodne insolvenční soud na návrh insolvenčního správce žalovaného nebo na návrh žalobce; jinak řízení zůstane přerušeno až do skončení insolvenčního řízení.

Dne 26. 1. 2017 usnesením č. j. -99 insolvenční soud návrh žalovaného na pokračování v řízení o žalobě na obnovu řízení odmítl s odůvodněním, že podle ustanovení žalovaný není osobou oprávněnou podat soudu návrh na pokračování v řízení o žalobě na obnovu řízení.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že okresní soud ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2015 č. j. -420 nesprávně aplikoval a "smísil" ustanovení s ustanovením , mezi nimiž je zásadní rozdíl. Stěžovatel je toho názoru, že na jeho návrh na pokračování v řízení o žalobě na obnovu řízení mělo být aplikováno ustanovení a 2 s tím, že šlo o návrh "jiného navrhovatele." Na rozdíl od insolvenčního soudu je stěžovatel též přesvědčen, že v jeho věci by bylo přínosné povolit pokračování v řízení, neboť pohledávka je dle jeho názoru zásadní skutečností, která zapříčinila zahájení insolvenčního řízení, které i nadále považuje za neoprávněné.

Návrh na zrušení ustanovení stěžovatel blíže neodůvodnil.

Insolvenční soud, jako účastník řízení, ve vyjádření ze dne 24. 5. 2017 k ústavní stížnosti uvedl, že dle jeho názoru stěžovatel nebyl na svých právech jakkoliv zkrácen, a v podrobnostech odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Konstatoval, že pohledávka, o niž je spor veden, byla v insolvenčním řízení řádně zjištěna, neexistují ohledně ní žádné pochybnosti ani sporné otázky, které by bylo nutné vyřešit. Závěrem insolvenční soud navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost nálezem zamítl.

Stěžovatel v replice ze dne 12. 6. 2017 na vyjádření insolvenčního soudu k ústavní stížnosti uvedl, že i nadále trvá na skutečnostech uvedených v ústavní stížnosti. Stěžovatel polemizoval s právními názory insolvenčního soudu obsaženými v jeho vyjádření k ústavní stížnosti. Dále namítl, že již v usnesení o vyrozumění o přerušení řízení ze dne 30. 11. 2015 č. j. -420 nebyl okresním soudem řádně poučen, čímž bylo porušeno jeho "právo na poučení."

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "") a ve vztahu k napadenému rozhodnutí insolvenčního soudu vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

Ústavní soud si je vědom, že řízení o žalobě na obnovu řízení ve věci vedené okresním soudem pod sp. zn. dosud nebylo pravomocně skončeno, jelikož v důsledku konkurzu stěžovatele bylo přerušeno, což by mohlo vést k závěru, že stěžovatel dosud nevyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, v důsledku čehož by jeho ústavní stížnost mohla být odmítnuta jako nepřípustná. I za této procesní situace se však, s ohledem na nepřípustnost nadměrného formalismu v rozhodovací činnosti soudů, Ústavní soud posouzením důvodnosti stěžovatelova návrhu zabýval.

V.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý proces zaručeného a násl.y, resp. Úmluvy. Podle názoru stěžovatele obecné soudy porušily toto základní právo tím, že odmítly pokračovat v řízení o žalobě stěžovatele na obnovu řízení, zejména však nesprávně posoudily otázku aktivní legitimace stěžovatele k podání návrhu na pokračování v řízení o žalobě na obnovu řízení. Jinak řečeno, stěžovatel nesouhlasí se způsobem, jakým civilní soudy aplikovaly relevantní ustanovení upravující podmínky aktivní legitimace k podání návrhu na pokračování v přerušeném řízení, v němž stěžovatel v době prohlášení konkursu byl v postavení žalovaného.

K tvrzení o porušení základního práva nebo svobody nesprávnou aplikaci tzv. obecného či podústavního práva obecnými soudy, v daném případě podmínek aktivní legitimace stěžovatele k podání návrhu na pokračování v řízení o žalobě na obnovu řízení, Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994

sp. zn.

, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatele zjevně nedošlo; navíc skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě Ústavní soud neshledal.

Ústavní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí insolvenčního soudu je v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněno, a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež stěžovatel vyvozuje, dle přesvědčení Ústavního soudu nezakládá. Z toho důvodu postačí na jeho obsah coby ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování nevykazující prvky svévole odkázat (y). Opakovat to, co již správně bylo tímto rozhodnutím řečeno, považoval by Ústavní soud za formalistické.

V ústavní stížnosti ani v napadeném rozhodnutí, Ústavní soud neshledal jakýkoliv náznak nasvědčující protiústavnosti aplikovaných zákonných ustanovení , a proto jako zjevně neopodstatněný odmítl i návrh stěžovatele na zrušení ustanovení .

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost a návrh s ní spojený, odmítl podle ustanovení , a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. října 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu Ústavního soudu