Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1546/17

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Zdeňka Husara, zastoupeného JUDr. Věrou Ptáčkovou, advokátkou, se sídlem V Jámě 1, 110 00 Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. března 2017, č. j. -3012, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2014, č. j. -4, , za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a Komerční banky, a. s., se sídlem Na Příkopě 33/969, 114 07 Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení zastoupené JUDr. Jaroslavem Polanským, advokátem, se sídlem Revoluční 15, 110 00 Praha 1, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností ze dne 18. května 2017 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze s tvrzením, že jsou v rozporu s d (dále jen " ") a porušují právo na spravedlivý proces podle y a právo na rovnost účastníků před soudy ve smyslu y.

2. V projednávané věci byl stěžovatel jedním ze žalovaných v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. . Žalobkyně (Komerční banka, a. s.) se po stěžovateli a ostatních žalovaných domáhala zaplacení částky ve výši 7 292 860,57 USD s úrokem z prodlení, které měli hradit společně a nerozdílně, a to z titulu náhrady škody. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 30. října 2013, č. j. -1716, ve znění usnesení ze dne 21. února 2014, č. j. -1721, žalobu o zaplacení předmětné částky zamítl, řízení o zaplacení částky 24 012,30 USD s úrokem z prodlení zastavil, žalobkyni uložil zaplatit na účet soudu znalečné a rozhodl o náhradě nákladů řízení stěžovateli a ostatním žalovaným. Stěžovateli byla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 4 522 544,40 Kč. S ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013

sp. zn.

(N 59/69 SbNU 123) dospěl soud prvního stupně k závěru, že je třeba na danou věc aplikovat vyhlášku Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.

3. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. října 2014, č. j. -4, , ve vztahu ke stěžovateli rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že mu přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 1 364 768,40 Kč a uložil mu povinnost nahradit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 5 314 Kč. Odvolací soud vyšel z úvahy, že odměnu za zastupování advokátem ve výši několika milionů korun nelze považovat za přiměřenou. Žalobkyně v daném případě mohla v době zahájení řízení důvodně očekávat, že v případě neúspěchu bude muset úspěšným žalovaným hradit náklady právního zastoupení ve výši stanovené vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. , kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), jejichž výše byla mnohonásobně nižší, než při výpočtu podle advokátního tarifu. Stejně tak žalovaní nemohli očekávat přiznání náhrady nákladů řízení v takto vysoké výši. Odvolací soud proto přistoupil k moderaci náhrady odměny advokáta podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a snížil tuto náhradu na 30%.

4. Proti usnesení odvolacího soudu podali mimo jiné žalobkyně a stěžovatel dovolání. O dovolání rozhodl Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 6. března 2017, č. j. -3012, tak, že dovolání žalobkyně, stěžovatele i dalších žalovaných zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení. Dle názoru Nejvyššího soudu se zrušení nikterak nedotklo znění Jelikož však právní předpis, na který odkazoval (tedy ), byl zrušen, nezbývá, než aby soud podle určil paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni podle své úvahy. Nejedná se zde ale o úvahu volnou, nýbrž o úvahu vycházející z okolností posuzovaného případu. Výsledná sazba tedy musí být přiměřená povaze a okolnostem projednávané věci a musí přihlížet ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem. Přiznané náklady přitom nesmí být v nepoměru nejen k povaze a hodnotě daného sporu, nýbrž musí být přiměřené i při porovnání částek náhrad přisouzených v obdobných typových sporech. Úvahu odvolacího soudu podle názoru Nejvyššího soudu nelze podřadit pod , nýbrž pod části první věty před středníkem Nesprávná právní kvalifikace však neměla vliv na správnost východisek a postupu odvolacího soudu a jeho úvaha vyúsťující v závěr o výši přiměřené odměny advokáta odpovídá s ohledem na všechny okolnosti případu povaze a hodnotě věci.

II.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Podle stěžovatele je při rozhodování o nákladech řízení ovládaném zásadou úspěchu ve věci, která je doplněna zásadou zavinění, nezbytné plně respektovat princip řádného a spravedlivého procesu, a to tím spíše, pokud soudy rozhodují se zřetelem k a posuzují míru úspěchu konkrétního účastníka ve věci k neúspěchu druhého. Pečlivost této úvahy je požadavkem odrážejícím jak právo na spravedlivý proces ( y), tak i právo na rovnost účastníků před soudy ( y). Právo na přiznání přiměřené (a právním předpisem stanovené) náhrady nákladů, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces, a také souvisí, pokud jde konkrétně o náklady právního zastoupení, s právem na právní pomoc ve smyslu y. Interpretace podústavního práva, kterou obecné soudy zvolily, představuje podle názoru stěžovatele porušení práva na spravedlivý proces a také je v rozporu se zásadou rovnosti účastníků podle y. Rozhodnutí Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jsou rovněž v rozporu s y.

III.

6. Aniž by si je Ústavní soud výslovně vyžadoval, podala žalobkyně k ústavní stížnosti vyjádření. Domnívá se, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, když pouze rekapituluje obsah napadených rozhodnutí, ale nepřednáší argumentaci mající ústavněprávní rozměr. Poukázala na usnesení Ústavního soudu ze dne 14. června 2017

sp. zn.

, jež se týkalo obdobné problematiky a jeho závěry dopadají i na nyní projednávanou věc. Rovněž cituje další rozhodnutí Ústavního soudu, z nichž vyplývá zdrženlivý postoj Ústavního soudu k přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení.

7. Ústavní soud zaslal toto vyjádření k případné replice stěžovateli, nicméně zůstalo bez odezvy.

IV.

8. Ústavní soud nejprve posoudil náležitosti ústavní stížnosti a konstatuje, že byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatel je v souladu s , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), zastoupen advokátem. Ústavní stížnost rovněž nebyla shledána nepřípustnou ve smyslu .

9. Ústavní soud předesílá, že podle y (dále jen " ") je soudním orgánem ochrany ústavnosti; není tedy součástí soustavy soudů ( y) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud po přezkoumání věci dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

10. Ústavní soud dlouhodobě judikuje v tom směru, že výrok o náhradě nákladů řízení zpravidla nepředstavuje zásah do základních práv a svobod. Z toho vychází značná zdrženlivost Ústavního soudu v případech napadených nákladových výroků [viz např. nález ze dne 12. listopadu 2007

sp. zn.

(N 189/47 SbNU 461) či nález ze dne 28. června 2007

sp. zn.

(N 108/45 SbNU 459)]. Důvodem k zásahu Ústavního soudu by bylo pouze extrémní vykročení z pravidel upravujících toto řízení například neaplikováním kogentní normy, či interpretace zákona takovým způsobem, že by v ní byl obsažen prvek svévole [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. dubna 2012

sp. zn.

(N70/65 SbNU 3)].

11. Téměř shodný případ jako v projednávané věci řešil Ústavní soud také ve svém usnesení ze dne 14. června 2017

sp. zn.

, kde ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2017, č. j. -336, odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Nejvyšší soud svou úvahu v napadeném usnesení opřel o nález Ústavního soudu ze dne 7. června 2016

sp. zn.

, který se zabýval situací, kdy v průběhu řízení došlo k zrušení , přičemž bylo zdůrazněno, že obecné soudy mají zvažovat také stránku legitimního očekávání účastníků. Ústavní soud dále v tomto nálezu konstatoval, že v odůvodněných případech, kdy by určení výše nákladů právního zastoupení v souladu s následně zavedenou praxí podle advokátního tarifu znamenalo nezanedbatelné zvýšení těchto nákladů oproti výši, s níž mohl účastník pro případ neúspěchu ve sporu počítat, je namístě poskytnout takovému legitimnímu očekávání účastníka řízení ochranu a rozhodnout o nákladech řízení v intencích , tedy na základě volné úvahy soudu.

12. Závěry výše zmiňovaných rozhodnutí Ústavního soudu plně dopadají i na nyní projednávanou věc. Napadená rozhodnutí nevykazují prvky svévole a jsou dostatečně odůvodněna, mimo jiné s odkazem na relevantní judikaturu Ústavního soudu, která byla respektována Nejvyšším soudem. Obecné soudy také správně zohlednily legitimní očekávání účastníků. Ústavní soud proto v daném případě neshledal žádné ze stěžovatelem namítaných porušení základních práv a svobod.

13. Ze shora vyslovených důvodů tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. října 2017

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu