Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2248/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti obchodní korporace KONTO-EFEKT, s. r. o., sídlem Posluchov 25, Hlubočky, zastoupené Janem Kozákem, advokátem, sídlem Riegrova 12, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. května 2017 č. j. -648, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. května 2016 č. j. -525 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. září 2015 č. j. -469, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a a) obchodní společnosti AUDIT-EFEKT, s. r. o., sídlem Jablonského 151/74, Olomouc - Klášterní Hradisko, a b) Bc. Ivany Vymazalové, jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jimi (a postupem jim předcházejícím) byla porušena její základní práva a svobody zakotvené v a d.

2. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba proti vedlejším účastnicím na zaplacení částky 9 808 081,70 Kč s příslušenstvím a stěžovatelce bylo uloženo zaplatit vedlejším účastnicím náklady řízení.

3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") shora označeným rozsudkem rozsudek krajského soudu jako věcně správný potvrdil a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejším účastnicím náklady odvolacího řízení.

4. Proti němu brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením podle (dále jen " ") odmítl s tím, že není přípustné, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Dospěl k závěru, že stěžovatelka v dovolání nevymezila, v čem spatřuje přípustnost dovolání, neboť pouze ocitovala , neoznačila ale žádnou otázku podle tohoto ustanovení, přičemž pouze vyjádřila nesouhlas s právním posouzením počátku běhu promlčecí doby a toho, zda jednáním druhé vedlejší účastnice (žalované) byl porušen princip zákazu konkurence, resp. zákazu jednatele podnikat ve stejném oboru a povinnosti péče náležitého hospodáře, jakož i s posouzením, zda její počínání není v rozporu s dobrými mravy, a také s posouzením nároku na náhradu nákladů řízení. Dle dovolacího soudu pouhý argument, že vrchní soud věc nesprávně posoudil, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, stejně jako námitky spojené s kritikou hodnocení důkazů, jak je provedl vrchní soud. K tomu Nejvyšší soud dodal, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není zpochybnění právního posouzení založené na zpochybnění skutkového stavu, že samotné hodnocení důkazů nelze napadnout žádným dovolacím důvodem a že námitka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu v otázce nároku na úhradu ušlého zisku není způsobilá založit přípustnost dovolání podle , a konečně že námitky směřující do vad řízení přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení rovněž nejsou s to založit.

II.

Stěžovatelčina argumentace

5. V ústavní stížnosti stěžovatelka především uvedla, že Nejvyšší soud její dovolání odmítl s poukazem na to, že mu nebyly předestřeny okolnosti přípustnosti dovolání. V souvislosti s tím namítla, že se s daným závěrem nemůže ztotožnit, neboť v dovolání je výslovně uvedeno, že se k posouzení dovolacímu soudu předkládá otázka nesprávnosti postupu odvolacího soudu, jde-li o řešení počátku běhu promlčecích lhůt a posouzení porušení principu zákazu konkurence. Nejvyšší soud však argumentoval nesprávně a k řešení celého problému dle jejího názoru přistoupil "formalisticky".

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo toto rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný takový prostředek proti tomuto rozhodnutí k dispozici neměla; ústavní stížnost je v této části přípustná ( a contrario). Jde-li o zbývající napadená rozhodnutí, ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatelka (řádně) nevyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (viz sub 11-12).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení mu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Jak patrno z odůvodnění napadeného usnesení, Nejvyšší soud sice konstatoval, že stěžovatelkou podané dovolání je nepřípustné podle , důvodem jeho odmítnutí byly mj. jeho vady spočívající v tom, že ač stěžovatelka vyjádřila nesouhlas s právním posouzením věci vrchním soudem, konkrétně (kromě jiného) v otázce běhu promlčecí doby a porušení zákazu konkurence (viz sub 4), ve svém dovolání nevymezila, v čem spatřuje přípustnost dovolání, což je ovšem podle jeho obligatorní náležitostí. V ústavní stížnosti pak stěžovatelka soudům nižších stupňů vytýká, že tyto otázky nesprávně posoudily, a v souvislosti s napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítá, že by nepředestřela "okolnosti přípustnosti dovolání", s tím, že je v něm výslovně uvedeno, že se dovolacímu soudu "překládá k posouzení otázka nesprávnosti postupu odvolacího soudu ohledně řešení otázky počátku běhu promlčecích lhůty a posouzení porušení principu zákazu konkurence".

9. Podle lze dovolání podat jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci, přičemž dovolatel je v něm povinen nejen specifikovat, jaké právní posouzení (posouzení jaké právní otázky) považuje za nesprávné, ale také vysvětlit, v čem má případná nesprávnost spočívat ( a 3 ). Vedle toho (ve spojitosti s tím) je dovolatel povinen uvést (a případně zdůvodnit), v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, resp. jaký ze čtyř předpokladů přípustnosti pokládá za splněný ( ve spojení s ). Ústavní soud si vyžádal příslušný soudní spis, přičemž z obsahu dovolání zjistil, že stěžovatelka, jde-li o vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, pouze ocitovala , což Nejvyšší soud - v souladu se svou ustálenou judikaturou - považoval za nedostatečné.

10. Stěžovatelka přitom ústavnost daného závěru dovolacího soudu relevantním způsobem nezpochybnila, neboť jak plyne z výše uvedeného, i kdyby (snad) předestřela dovolacímu soudu právní otázku v souladu s , jak v ústavní stížnosti tvrdí, neznamená to, že by tím vymezila i předpoklady přípustnosti dovolání, přičemž samotný závěr Nejvyššího soudu, že v tomto ohledu je pouhá citace nedostačující, nutno považovat za ústavně konformní [viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016

sp. zn.

(dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání odmítl rovněž z toho důvodu, že některé z tam uplatněných námitek nepředstavovaly dovolací důvod podle , v tomto směru však stěžovatelka nic výslovně nenamítla, a ani žádné konkrétní pochybení na straně Nejvyššího soudu z obsahu ústavní stížnosti vyvodit nelze.

11. Jestliže stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká soudům nižších stupňů (kromě jiného), že posoudily po právní stránce věc vadně, a to (i) ve vztahu k výše uvedeným dvěma právním otázkám, bylo její povinností, jak plyne z , před podáním ústavní stížnosti "vyčerpat" také dovolání, neboť to v dané věci představovalo poslední procesní prostředek podle , případně mimořádný opravný prostředek podle , jenž nelze považovat za "neefektivní", neboť jeho primárním smyslem a účelem (srov. i ) je náprava vad spočívajících v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem, které stěžovatelka v dovolání, jak sama uvádí, a následně v ústavní stížnosti zpochybnila.

12. Stěžovatelka však tento mimořádný opravný prostředek "nevyčerpala", neboť jej sice podala, ale učinila tak způsobem, který nelze považovat za "řádný", neboť dovolání mělo vady, a (jen) z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemohl posuzovat, zda je přípustný podle a případně i důvodný. Jinak řečeno, stěžovatelka svým postupem způsobila, že Nejvyšší soud nemohl její dovolání (kvazi)meritorně projednat, a přezkoumat tak právní posouzení věci odvolacím soudem. Vzhledem k tomu je nutno považovat ústavní stížnost směřující proti napadeným rozsudkům soudů nižších stupňů za nepřípustnou podle .

13. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněnou podle a v části směřující proti rozsudku krajského soudu a vrchního soudu jako nepřípustnou podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. října 2017

Jan Filip v. r.

předseda senátu