Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2257/17

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Jana Herčíka a nezletilého 2. Matyáše Herčíka, zastoupeného zákonnou zástupkyní - matkou Ivanou Herčíkovou, obou právně zastoupených JUDr. Davidem Šmídem, advokátem, se sídlem Winstona Churchilla 1800/2, 130 00 Praha 3, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. července 2015, č. j. -116, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. září 2014, č. j. -90, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6 jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelé se ústavní stížností ze dne 21. července 2017 domáhají zrušení shora označených rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6 s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo na spravedlivý proces podle d (dále jen " "), resp. podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatelé byli společně s jejich matkou žalováni o 139 115,66 Kč s příslušenstvím u Obvodního soudu pro Prahu 6 z titulu nesplnění závazku ze smlouvy o kreditní kartě, který na ně přešel na základě dědického řízení po jejich zemřelém otci. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 11. září 2014, č. j. -90, rozhodl tak, že vůči matce stěžovatelů (první žalovaná) shledal žalobu zčásti (co do výše 73 557,94 Kč s příslušenstvím) důvodnou (výrok I.), ve zbytku řízení vůči ní zastavil (výrok III.). Ve vztahu ke stěžovatelům (v řízení vystupující jako druhý a třetí žalovaný) řízení zastavil (výrok II.). Zároveň žalobkyni (Citibank Europe plc) nepřiznal vůči všem žalovaným náhradu nákladů řízení (výrok IV.).

3. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. července 2015, č. j. -116, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že všem žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku celkem ve výši 94 287 Kč, z toho první žalované (matce stěžovatelů) částku 66 001 Kč, druhému žalovanému (stěžovateli 1.) částku ve výši 14 143 Kč a třetímu žalovanému (stěžovateli 2.) rovněž částku ve výši 14 143 Kč, to vše k rukám právního zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci usnesení (výrok I.). Odvolací soud žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně rozhodl na základě úspěchu ve věci, když na rozdíl od soudu prvního stupně v dané věci neshledal důvody pro aplikaci , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

4. Všichni tři žalovaní podali proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. dubna 2017, č. j. -142. Dovolací soud vyhověl dovolání matky stěžovatelů a v rozsahu nákladových výroků vztahujících se na povinnosti mezi ní a žalobkyní rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolání druhého a třetího žalovaného směřující rovněž proti nákladovým výrokům usnesení odvolacího soudu však odmítl podle , ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013, neboť těmito výroky bylo v jejich případě rozhodnuto o částce nepřevyšující částku 50 000 Kč a jejich dovolání bylo tedy třeba posoudit podle v rozhodném znění [nyní ] jako nepřípustné. K tomu Nejvyšší soud podotkl, že peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení nelze pro účely posouzení přípustnosti dovolání považovat za plnění ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy, a to ani v případě, když je výrok o nákladech řízení akcesorickým výrokem v rozhodnutí, jež se ve věci samé takového vztahu týkalo.

II.

5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení shora uvedeného práva na spravedlivý proces. Včasnost ústavní stížnosti stěžovatelé odvíjejí od data doručení usnesení Nejvyššího soudu (tedy dne 24. května 2017). Brojí především proti závěrům odvolacího soudu ohledně toho, že v daném případě nebyly dány důvody pro aplikaci Domnívají se, že toto rozhodnutí je i v rozporu s dobrými mravy, přičemž poukazují na skutkové okolnosti případu, zejména pak na sociální situaci rodiny po smrti jejich otce.

III.

6. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

7. Podle musí být ústavní stížnost podána ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

8. Jelikož dovolání stěžovatelů bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné podle rozhodného znění [nyní tedy ], bylo rozhodnutím o posledním opravném prostředku k ochraně práva ve smyslu rozhodnutí Městského soudu v Praze o odvolání. To bylo stěžovatelům, resp. právnímu zástupci jejich zákonné zástupkyně (matce stěžovatelů), doručeno dne 14. srpna 2015 a od tohoto dne se tedy odvíjel počátek dvouměsíční lhůty pro podání ústavní stížnosti. Posledním dnem lhůty byl čtvrtek 15. října 2015, přičemž ústavní stížnost byla podána až dne 21. července 2017, tedy necelé dva roky po uplynutí lhůty.

9. Na projednávanou věc přitom nelze aplikovat beneficium vyplývající z , podle něhož platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Vzhledem k tomu, že dovolání stěžovatelů se týkalo z pohledu dovolacího řízení bagatelní věci [ rozhodného znění ] neměl Nejvyšší soud žádný prostor pro svoje uvážení a dovolání musel odmítnout jako nepřípustné. Ostatně o tom, že dovolání je přípustné pouze za podmínek uvedených v - 239 byli stěžovatelé odvolacím soudem poučeni.

10. Včasnost ústavní stížnosti nelze dovozovat ani z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2017, č. j. -142, kde stojí: "Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného 2) i žalovaného 3) proti rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení odmítl. V tomto rozsahu je proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustná pouze ústavní stížnost." Významem tohoto sdělení je pouze to, že proti výrokům, kterým byla stěžovatelům uložena povinnost k náhradě nákladů řízení, není (kvůli výši plnění) přípustné dovolání, nýbrž byla by (za splnění podmínek stanovených ) přípustná pouze ústavní stížnost. Nicméně nelze směšovat přípustnost ústavní stížnosti a její včasnost. Lhůta k podání ústavní stížnosti totiž, jak již bylo řečeno výše, v době rozhodnutí Nejvyššího soudu dávno uplynula.

11. Samotným rozhodnutím Nejvyššího soudu se pak Ústavní soud zabývat nemohl, neboť stěžovatelé proti němu nikterak nebrojili a jeho zrušení se v petitu ústavní stížnosti ani nedomáhali.

12. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením předložený návrh odmítnout podle jako opožděně podaný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. září 2017

Jiří Zemánek, v. r.

soudce zpravodaj