Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2679/17

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky R. P., zastoupené opatrovníkem L. L., právně zastoupené Mgr. Jiřím Mikuláštíkem, advokátem se sídlem Pavlovská 501/10, Brno, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 2014, č. j. -205, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 21. 10. 2014, č. j. -265, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, č. j. -372, za účasti Okresního soudu v Olomouci, Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu písm. d) y (dále jen " ") a ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle d.

2. Okresní soud v Olomouci zamítl žalobu stěžovatelky o zaplacení částky 112.000 Kč s příslušenstvím, které si nárokovala proti žalovaným Mgr. Petře Holibkové a PaeDr. Jaromíru Skařupovi z titulu bezdůvodného obohacení. Žalovaní jsou majiteli bytu, k němuž má stěžovatelka právo nájmu. Z důvodu vyslovení absolutní neplatnosti nájemních smluv stěžovatelka dovozovala svůj nárok na zaplacení uvedené částky, kterou údajně měla zaplatit vedlejším účastníkům coby nájemné od ledna 2011 do srpna 2013. Okresní soud odůvodnil své rozhodnutí zejména tak, že matce stěžovatelky vzniklo právo nájmu k předmětnému bytu již v roce 1979 na základě rozhodnutí Městského národního výboru v Prostějově o přidělení náhradního bytu a byt tak užívala oprávněně, což nebylo činěno sporným. Od 31. 12. 1993 sice zcela nelogicky - za existence nájemního vztahu - byly uzavírány smlouvy o nájmu bytu na dobu určitou (celkem 10), které skutečně byly absolutně neplatné, nicméně na stěžovatelku přešel nájem bytu podle ustanovení po smrti její matky a tento nájemní poměr trval po celé období, za které se stěžovatelka domáhala vydání bezdůvodného obohacení. Pokud proto stěžovatelka žalovaným plnila, jednalo se o platby za užívání bytu, který skutečně užívala a ani netvrdila opak. Navíc prý neprokázala, že by platila za každý měsíc, když doložila jen poukázky, z nichž tři platby se nedostaly do dispozice žalovaných.

3. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci shora označeným rozsudkem potvrdil výrok soudu první instance co do zamítnutí žaloby a změnil výrok o nákladech řízení tak, že uložil stěžovatelce nahradit žalovaným náklady řízení. Nad rámec odůvodnění rozsudku okresního soudu zdůraznil, že stěžovatelka v posuzovaném období zaplatila žalovaným částku, která nedosahuje ani výše, která by jinak byla spojena s užíváním bytu.

4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl pro nepřípustnost a uvedl, že se ztotožňuje s názorem krajského soudu, jelikož pokud stěžovatelka za sledované období 32 měsíců nezaplatila ani vlastní nájemné vyplývající z původního nájemního vztahu, který stále trval (nejednalo se tedy o nájemné v místě a čase obvyklé), nezískali žalovaní na úkor stěžovatelky žádný majetkový prospěch bez právního důvodu.

5. Ve velmi kuse pojaté ústavní stížnosti stěžovatelka namítá absenci dostatečného odůvodnění rozsudku okresního soudu, nevyřešení otázky přechodných ustanovení , , a postrádá rovněž analýzu výše původního nájemného a možnosti jeho navýšení. To podle stěžovatelky působí nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí. Dále stěžovatelka brojí proti odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem, neboť má za to, že předkládá otázku právní a nikoliv skutkovou.

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh dle ustanovení . Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva účastníka řízení, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. K ústavní stížnosti je nutno především poznamenat, že neobsahuje žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci. Stěžovatelka totiž ve skutečnosti jen vyslovuje nesouhlas s výsledkem řízení před obecnými soudy, což však nepodléhá - a ani podléhat nemůže - ochraně Ústavního soudu, neboť ústavně zaručené právo na spravedlivý proces nelze zaměňovat s právem na procesní úspěch ve věci, které žádný právní řád pochopitelně negarantuje.

8. Z evidenčního listu vystaveného dne 20. 12. 2009 přitom soudy zjistily, že měsíční nájemné činilo 3.500 Kč (stěžovatelka je platila, byť nikoliv úplně pravidelně) a názor stěžovatelky, že v důsledku neplatnosti předmětných nájemních smluv nemusela v daném období nic platit, byť tento byt užívala, považuje Ústavní soud za zcela nepřípadný a nepožívající jakékoliv ústavní ochrany. S ohledem na shora předestřené konkrétní okolnosti případu totiž skutečně nemůže obstát názor, že by na straně žalovaných vzniklo jakékoliv bezdůvodné obohacení, neboť - jak soudy správně uvedly - stěžovatelka měla právní důvod bydlet v předmětném bytě a současně v posuzovaném období zaplatila na nájemném částku, nedosahující ani výše, které by byla s užíváním tohoto bytu byla spojena.

9. Nezbývá proto než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí, která jsou přesvědčivě argumentačně podložena, jsou z ústavního hlediska plně akceptovatelná. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky a ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. září 2017

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu