Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2085/17

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti Zdeňky Čejchanové, zastoupené JUDr. Vladimírem Henclem, advokátem se sídlem v Náchodě, Masarykovo náměstí 1294, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, č. j. -472, rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 11. 2016, č. j. -446, a Okresního soudu v Náchodě ze dne 16. 3. 2016, č. j. -405, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Náchodě určil rozsudkem ze dne 16. 3. 2016, č. j. -405, že vedlejší účastník Jan Troutnar je spoluvlastníkem k ideálním 3/4 a společně s vedlejší účastnicí Danou Troutnarovou spoluvlastníkem ve společném jmění manželů k ideální 1/4 pozemku parc. č. X1 o výměře 51 m2 a pozemku parc. č. X2 o výměře 9 m2 v katastrálním území Bražec, které byly vytyčeny geometrickým plánem Ing. Libora Hornofa. Nalézací soud dospěl k závěru, že vedlejší účastníci měli naléhavý právní zájem na určení vlastnictví, neboť bylo potřeba uvést do souladu údaje uvedené v katastru nemovitostí se skutečným stavem, v řízení prokázali, že předmětné pozemky déle než 10 let (od roku 1976) v dobré víře užívali a vydrželi vlastnické právo na úkor stěžovatelky.

Krajský soud v Hradci Králové rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil rozsudkem ze dne 3. 11. 2016, č. j. -446, a ztotožnil se s jeho závěry. Nejvyšší soud dovolání pro nepřípustnost odmítl usnesením ze dne 12. 4. 2017, č. j. -472, protože stěžovatelka napadala skutková zjištění a nevymezila předpoklady přípustnosti podle

Proti napadeným rozhodnutím se stěžovatelka brání ústavní stížností a namítá porušení práva na ochranu vlastnictví podle a práva na spravedlivý proces podle základních práv (dále jen " "); má za to, že obecné soudy jí odňaly vlastnické právo, neboť předložila důkazy o zlé víře vedlejších účastníku ohledně oprávněnosti užívat předmětné pozemky. Stěžovatelka rozsáhle napadá způsob dokazování, učiněná skutková zjištění a právní hodnocení věci. Porušení práva na spravedlivý proces shledává i v tom, že dovolací soud odmítl její dovolání, ačkoliv obsahovalo vymezení předpokladů přípustnosti, čímž jí mělo být upřeno právo na mimořádný opravný prostředek.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu , je však zjevně neopodstatněná podle téhož zákona.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti podle y a z tohoto důvodu mu přísluší přezkoumávat pouze ústavnost napadených rozhodnutí. Do rozhodovací činnosti obecných soudů proto zasahuje pouze v případech, kdy porušily některé ústavně chráněné právo - projednávaná věc ovšem takovým případem zjevně není. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti jen polemizuje se skutkovými i právními závěry obecných soudů a opakuje argumenty, které již před nimi uplatnila. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na y nepřísluší. Stejně tak skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 1996,

sp. zn.

).

Obecné soudy se ve svých rozhodnutích rozumným způsobem vypořádaly se všemi podstatnými námitkami stěžovatelky, své skutkové a právní závěry založily na důkladném dokazování. Stěžovatelka nepředložila žádnou relevantní ústavně právní argumentaci, která by mohla vést k vydání kasačního nálezu, neboť vlastnické právo pozbyla v důsledku vydržení vedlejších účastníků. Vydržení je zákonným institutem a nepředstavuje protiústavní zásah, jsou-li naplněné veškeré jeho předpoklady - jako v nyní souzené věci. Navíc Nejvyšší soud ve svém usnesení nad rámec věci všechny nyní uplatněné námitky vypořádal a odmítnutím dovolání neporušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces, jelikož v souladu s právní úpravou byly naplněny předpoklady pro takový postup ( ).

Ústavní soud proto stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. září 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu