Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 623/17

Ústavní soud rozhodl dne 19. září 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti K. Č., právně zastoupeného JUDr. Alešem Vídenským, advokátem, se sídlem Sokolská třída 966/22, 702 00 Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016 č. j. -46, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a za účasti 1. Okresního soudu v Ostravě a 2. Krajského soudu v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem, podaným samotným stěžovatelem, doručeným Ústavnímu soudu dne 1. března 2017, který byl posléze nahrazen podáním jeho právního zástupce ze dne 7. června 2017 a je tak možné jej považovat za návrh ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel (dále též "obviněný") domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť jím mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu a d (dále jen " ").

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadeného rozhodnutí se zjišťuje:

Proti K. Č. bylo u Okresního soudu v Ostravě vedeno trestní stíhání pod sp. zn. . Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. září 2015 sp. zn. byl uznán vinným ze spáchání trestných činů šíření pornografie podle § 205 odst. 2 písm. a) tr. zákona č. 140/1961 Sb. (dále jen "tr. zákon"), přechovávání dětské pornografie podle tr. zákona, svádění k pohlavnímu styku podle tr. zákona a ohrožování výchovy mládeže podle tr. zákona, přečinu výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle tr. , (dále jen " "), výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle tr. zákoníku, svádění k pohlavnímu styku podle tr. zákoníku a ohrožování výchovy dítěte podle tr. zákoníku, a za tyto trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, přičemž podle tr. zákoníku a tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 20 měsíců.

Trestného jednání se měl obviněný dopustit (ve zkratce) tím, že

dle bodu 1) obžaloby od blíže nezjištěné podzimní doby roku 2008 do jara roku 2009 náhodně oslovoval mladé dívky, mezí nimi i tehdy nezletilou Janu a nezletilou Evu (jedná se o pseudonymy), o jejichž věku byl později obeznámen a které za účelem vyfotografování pozval k sobě do bytu, kde jim při opakovaných návštěvách naléval vodku a navrhoval jim konkrétní finanční částku za poskytnutí felace a za to, že se nechají fotit nahé, načež nezletilá Jana v opilosti souhlasila a za přislíbených 500,- Kč ho orálně uspokojila, a pořízené fotografie si doma ponechal;

dle bodu 2) obžaloby se od přesně neurčeného jarního období roku 2010 do června 2011 na různých místech v Ostravě seznamoval s dívkami, mimo jiné též s tehdy nezletilou Kláru, nezletilou Petru, nezletilou Annu, nezletilou Hanu, nezletilou Soňu, nezletilou Romanu, a nezletilou Pavlu (jedná se o pseudonymy), které mu záhy sdělily svůj věk a které poté zval do místa svého bydliště, kde jmenovaným děvčatům a dalším dosud blíže neustanoveným nezletilým osobám kupoval a ke společné konzumaci nabízel alkoholické nápoje, dívkám navrhoval a projevoval ochotu zaplatit určitý finanční obnos či zakoupení věcí za poskytnutí sexuálních služeb nebo za focení v různých erotických polohách, s čímž některé z nich souhlasily, za pohlavní styk nezletilé Romaně zaplatil 1.000,- Kč a nezletilé Pavle 500,- Kč, přitom se před nimi obnažoval, onanoval, nechával je na útěku z výchovného zařízení u sebe přespávat a fotografie pořízené z těchto sexuálních seancí si v bytě schovával, přičemž tímto svým jednáním mladistvé vystavil nebezpečí osvojení si nemorálního způsobu života s negativním dopadem na jejich další vývoj.

Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 2. května 2016 sp. zn. odvolání stěžovatele podle § 256 tr. řádu zamítl.

Dovolání stěžovatele bylo podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016 č. j. -46, proti němuž směřuje ústavní stížnost.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel vyjadřuje svůj nesouhlas s rozhodnutím Nejvyššího soudu. Stěžovatel namítá, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť se dle jeho názoru dovolací soud nezabýval tzv. opomenutými důkazy, pokud vyhodnotil ve svém usnesení, že stěžovatelem vznesená námitka není námitkou hmotně-právního charakteru. Má za to, že Nejvyšší soud se s jeho námitkami nevypořádal dostatečně. Stěžovatel poukazuje na to, že výpovědi svědkyně Novákové a svědkyně Peterkové (jedná se o pseudonymy), jejichž výslech u obecného soudu navrhoval, by mohly být přínosem v jeho trestní věci.

Dále namítá porušení práva na projednání věci veřejně a bez zbytečných průtahů.

IV.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti ( , 2 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen " ") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu .

Citované ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Ústavní soud je dle článku 83 y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení ze dne 26. ledna 2016

sp. zn.

; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz).

V ústavní stížnosti stěžovatel opakuje námitky již uplatněné obhajobou v odvolání a v dovolání. Přestože na ně obecné soudy ve svých rozhodnutích již dostatečně reagovaly a zcela adekvátně se s nimi vypořádaly, stěžovatel nepřípustně očekává, že Ústavní soud jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.

Ústavní soud nemá důvod jakkoliv zpochybňovat závěr Nejvyššího soudu učiněný v tom směru, že uplatněné dovolací námitky byly toliko opakováním obhajoby stěžovatele z předchozích řízení a nelze je podřadit pod dovolací důvody dle § 265b odst. 1 písm. d) a písm. g) trestního řádu. Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy porušily zásadu in dubio pro reo a v důsledku toho dospěly k nesprávnému závěru o stěžovatelově vině. Nejvyšší soud též zcela v souladu s u a judikaturou posoudil problematiku tzv. opomenutých důkazů na str. 7-8 napadeného usnesení.

Námitkou porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání se též Nejvyšší soud podrobně zabýval a lze odkázat na odůvodnění jeho rozhodnutí (str. 5).

Ústavní soud proto neshledal žádný relevantní důvod, pro který by měl zpochybnit závěr Nejvyššího soudu, že z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé.

Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným rozhodnutím porušeny nebyly.

Ústavní soud připomíná, že těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, odst. 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Je tak namístě shrnout, že stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud proto jeho ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. září 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu Ústavního soudu