Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2180/17

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti společnosti AB - CREDIT a. s. se sídlem v Praze 1, Opletalova 1603/57, zastoupené Mgr. Robertem Klenkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1207/10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, č. j. -635, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2016, č. j. -583, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud ve Zlíně zamítl rozsudkem ze dne 29. 1. 2014, č. j. -521, žalobu stěžovatelky o zaplacení 57 912 905,23 Kč. Rozhodnutí odůvodnil tím, že prohlášení vedlejší účastnice ZPS-SLÉVÁRNA, a. s., o převzetí ručení za závazek dlužníka (ZMS-SM, a. s.) z úvěrové smlouvy ze dne 26. 8. 1997 je neplatným právním úkonem podle , (dále jen "obč. zák."), pro rozpor s a 4 , obchodního zákoníku, neboť prohlášení bylo učiněno bez předchozího souhlasu valné hromady vedlejší účastnice. Ručitelské prohlášení je podle soudu neplatné, jelikož v době jeho učinění byl v představenstvech dlužníka i vedlejší účastnice Ing. Radomír Zbožínek. K platnosti ručení bylo v takové situaci nezbytné, aby si člen představenstva zajistil předchozí souhlas valné hromady (což se nestalo) a aby ručení bylo poskytnuto za obvyklých podmínek v obchodním styku; vedlejší účastnice však poskytla bezúplatné ručení dlužníkovi ve výrazně negativní ekonomické situaci. Člen představenstva přitom ani nebyl podle stanov vedlejší účastnice oprávněný samostatně jednat.

Krajský soud v Brně rozhodnutí potvrdil rozsudkem ze dne 24. 5. 2016, č. j. -583; dospěl k závěru, že byl-li člen představenstva dne 13. 10. 1997, kdy bylo podepsáno ručitelské prohlášení, členem představenstva dlužníka, jehož závazek měl být zajištěn, a zároveň členem představenstva ručitele (vedlejší účastnice), pak společnost převzala ručení za osobu blízkou členu svého představenstva. K takovému prohlášení je však třeba souhlasu valné hromady podle § 196a obchodního zákoníku. Odvolací soud uzavřel, že žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala zaplacení žalované částky z absolutně neplatného právního úkonu, a proto není důvodná.

Nejvyšší soud dovolání odmítl pro nepřípustnost usnesením ze dne 27. 4. 2017, č. j. , jelikož všechny závěry odvolacího soudu byly v souladu s ustálenou judikaturou, byť utvořenou až po učinění ručitelského prohlášení. Zopakoval, že následkem absence předchozího souhlasu valné hromady s ručitelským prohlášením byla jeho absolutní neplatnost.

Proti napadeným rozhodnutím se stěžovatelka brání ústavní stížností, namítá porušení práva na ochranu vlastnictví podle a práva na spravedlivý proces podle základních práv (dále jen " "), neboť má za to, že obecné soudy zkoumaly platnost ručitelského prohlášení v duchu judikatorních závěrů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. ), které byly přijaty až po tomto právním úkonu. Stěžovatelka namítá, že v důsledku této retroaktivní aplikace byl nepřípustně zúžen její nárok uplatněný v dobré víře, čímž byl porušen princip právní jistoty. Stěžovatelka má za to, že pro změnu judikatury neexistovala naléhavá společenská potřeba, a tudíž je judikatura nepředvídatelná. Ve své argumentaci vychází stěžovatelka z nálezů ze dne 22. 12. 2010,

sp. zn.

, a ze dne 5. 8. 2010,

sp. zn.

. Porušení práva na spravedlivý proces shledává v tom, že její dovolání bylo odmítnuto, ačkoliv byly naplněny předpoklady pro meritorní posouzení věci.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu - je však zjevně neopodstatněná podle téhož zákona.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti podle y a do rozhodovací činnosti obecných soudů proto zasahuje pouze v případě, že bylo zároveň porušeno některé ústavně chráněné právo stěžovatelky. Projednávaná věc ovšem takovým případem zjevně není.

Obecné soudy neupřely stěžovatelce její ústavní právo na ochranu vlastnictví podle , jelikož žalobu o zaplacení předmětné částky zamítly na základě judikaturních závěrů, které byly přijaty ještě před podáním samotné žaloby. Stěžovatelce tak muselo být po celou dobu řízení zřejmé, že ručitelské prohlášení vedlejší účastnice je absolutně neplatné a nemohla být ohledně této skutečnosti v dobré víře, jak tvrdí v ústavní stížnosti. S ohledem na to nebyl porušen princip právní jistoty a legitimního očekávání. Odkazuje-li stěžovatelka na závěry nálezů ze dne 22. 12. 2010,

sp. zn.

, a ze dne 5. 8. 2010,

sp. zn.

, tak opomíjí, že v těchto věcech nastala změna judikatury v průběhu řízení, což není případ nyní souzené věci. Není nic protiústavního na tom, že obecné soudy posuzují platnost právního úkonu (jednání) s ohledem na závěry judikatury platné v době, kdy o věci rozhodují, a nikoliv se zřetelem na právní stav, který panoval v době, kdy bylo ručitelské prohlášení učiněno.

Obecné soudy se důsledně vypořádaly se všemi uplatněnými námitkami stěžovatelky. Napadená rozhodnutí jsou srozumitelná, rozumná a náležitě odůvodněná. Stěžovatelka ve své podstatě uplatnila totožné námitky, které již byly předmětem dovolacího řízení a byly odpovídajícím způsobem vypořádány. Dovolací soud nadstandardním způsobem odůvodnil své odmítavé usnesení a nelze mu z ústavně právního pohledu nic vytknout; stěžovatelka řádně nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání, a proto bylo dovolání správně odmítnuto. V postupu dovolacího soudu nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. září 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu