Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1493/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Pfuga, zastoupeného advokátem Mgr. Stanislavem Sochorem, AK se sídlem Pavelčákova 14, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017 č. j. -289 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 1. 2016 č. j. -251, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavnímu soudu byl dne 15. 5. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku Krajského soudu v Brně a tvrdil, že jimi bylo zasaženo jeho právo na soudní a jinou právní ochranu dle a d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva").

2. Stěžovatel ve stížnosti uvedl, že Nejvyšší soud se dopustil porušení jeho výše uvedených ústavně zaručených práv, když rozhodl o odmítnutí dovolání, které podal proti rozsudku Krajského soudu v Brně. Rozporoval závěr Nejvyššího soudu, podle nějž v podaném dovolání nevymezil, v čem konkrétně spatřuje splnění přípustnosti dovolání. Dle stěžovatele je však v textu dovolání uvedeno několik právních otázek (které v ústavní stížnosti fakticky rekapituluje), kterými jsou dle něj specifikovány dovolací důvody, čímž je dle stěžovatele vymezeno, v čem spatřuje naplnění kritérií přípustnosti dovolání. Taktéž dle jeho názoru byly v dovolání vymezeny právní otázky, na nichž bylo dovoláním napadené rozhodnutí založeno. Jde-li o rozsudek Krajského soudu v Brně, odkazuje stěžovatel na výtky obsažené v dovolání a zopakované v ústavní stížnosti.

3. Krajský soud v Brně rozhodl o odvolání podaném stěžovatelem rozsudkem ze dne 14. 1. 2016 č. j. -251 tak, že jako věcně správný potvrdil první výrok rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 31. 7. 2012 č. j. -185, jímž mu (společně a nerozdílně s vedlejší účastnicí Monikou Stýskalovou) byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi Ing. Radomíru Novobilskému částku 700 000 Kč s příslušenstvím, druhý výrok napadeného rozsudku změnil tak, že stěžovateli (společně a nerozdílně s vedlejší účastnicí Monikou Stýskalovou) byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi Ing. Radomíru Novobilskému částku 660 464 Kč s příslušenství a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

4. Nejvyšší soud v napadeném usnesení, jímž odmítl dovolání stěžovatele, dospěl k závěru, že dovolání neobsahuje náležitosti, tak jak je stanoví Uvedl, že stěžovatel v dovolání nevymezil, v čem spatřuje přípustnost dovolání dle , což je dle obligatorní náležitostí dovolání. Odkázal zde na svou již ustálenou rozhodovací praxi (mj. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. ), podle níž může-li být dovolání přípustné jen podle , je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení či jeho části. Dále uvedl, že "má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. )." Dle dovolacího soudu však stěžovatel těmto požadavkům nedostál, neboť přípustnost dovolání v něm dle něj byla zdůvodněna pouhou citací části zákonného ustanovení bez upřesnění, od jakých rozhodnutí dovolacího soudu a v jakých otázkách hmotného nebo procesního práva se měl odvolací soud podle názoru stěžovatele odchýlit, případně které z právních otázek, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, považuje za dovolacím soudem dosud nevyřešené. Tyto náležitosti pak dle něj nelze dovodit ani z obsahu podání. Jde-li o uvedení dovolacího důvodu, pak dle dovolacího soudu ani zde stěžovatel neměl dostát své povinnosti, neboť jeho argumentace dle něj nevystihuje jediný způsobilý dovolací důvod uvedený v Vzhledem k tomu, že dovolání nebylo ve lhůtě pro podání dovolání o chybějící náležitosti doplněno dle první věty , podané dovolání dle odmítl.

5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jelikož není součástí soustavy obecných soudů, nemůže vykonávat instanční přezkum jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení před obecnými soudy či rozhodnutím v něm vydaným nedošlo k porušení práva a svobod chráněných ústavními předpisy. Interpretace a aplikace podústavního práva může být předmětem přezkumu na půdě Ústavního soudu jen v případě, že představuje porušení některého základního práva stěžovatele, anebo zcela zjevné ignorování příslušné kogentní normy, případně je zřejmým a neodůvodněným vybočením ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, či dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoli smysluplné odůvodnění.

7. Po prostudování podané stížnosti, napadeného usnesení Nejvyššího soudu a stěžovatelem podaného dovolání, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná stížnost je zjevně neopodstatněná. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí uvedl, že k odmítnutí podaného dovolání došlo, neboť podané dovolání nemělo zákonem předepsané náležitosti, konkrétně uvedení splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Stěžovatel ve své stížnosti namítal, že přípustnost dovolání byla vymezena tím, že v dovolání jsou jako dovolací důvod uvedeny konkrétní námitky poukazující na nesprávné právní posouzení věci. V tomto je třeba konstatovat, že jako jednu z náležitostí dovolání uvádí také vymezení přípustnosti dovolání, tj. toho v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Toto vymezení pak vyžaduje, aby dovolatel vysvětlil, který z předpokladů přípustnosti dle ustanovení a v čem konkrétně je splněn. Stěžovatel na začátku dovolání uvádí, že dovolání je přípustné dle , kdy výše deklaruje, že "má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného (a dílem i procesního) práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a které v rozhodování dovolacího soudu nebyly dosud vyřešeny". Toto své tvrzení však dále nijak neupřesňuje. Další náležitostí dovolání je vymezení dovolacího důvodu. Námitky stran nesprávného právního posouzení věci a nesprávného procesního postupu odvolacího soudu, jež stěžovatel považuje za vymezení dovolacího důvodu, dovolací soud jako způsobilý dovolací důvod neshledal, kdy i tento svůj závěr dle Ústavního soudu řádně, srozumitelně a plně odůvodnil, a proto v jeho postupu nelze spatřovat prvky svévole ani porušení práva na spravedlivý proces.

8. Právní úprava dovolání jako mimořádného opravného prostředku obsahuje poměrně zvýšené požadavky na obsah dovolání, jejichž nedostatek má za následek odmítnutí dovolání. Zákonodárce však právě s ohledem na tuto náročnost podání bezvadného dovolání (tj. takového, které obsahuje všechny zákonem předepsané náležitosti) stanovil jako speciální podmínku dovolacího řízení, že dovolatel musí být řádně zastoupen ve smyslu ustanovení

9. Jde-li o část ústavní stížnosti směřující proti rozsudku Krajskému soudu v Brně, posoudil Ústavní soud podanou stížnost jako nepřípustnou, neboť dle je ústavní stížnost podmíněna řádným vyčerpáním všech prostředků, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva. To se v projednávaném případě s ohledem na vady podaného dovolání a jeho následné odmítnutí Nejvyšším soudem z tohoto důvodu (kdy v postupu Nejvyššího soudu nebylo dle Ústavního soudu shledáno porušení ústavně chráněných práv stěžovatele, jak vyplývá z výše uvedeného) nestalo. Ochrana tvrzeného porušení ústavně chráněných práv stěžovatele Ústavním soudem je subsidiární ochraně těchto práv poskytované obecnými soudy a k tomuto účelu slouží právě i řádně podané opravné prostředky, včetně dovolání (srov. i usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013

sp. zn.

).

10. Z těchto důvodů Ústavní soud podle a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. září 2017

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu