Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2471/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti M. J., zastoupeného Mgr. Milošem Znojemským, advokátem se sídlem Hradec Králové, Velké náměstí 29, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017 č. j. -82, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10. 2016 sp. zn. , rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 6. 2016 sp. zn. a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2016 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byl uznán vinným ze spáchání zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle , odst. 4 písm. c) a zločinu dotačního podvodu podle , odst. 5 písm. c) , za což mu byl uložen společný úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, a trest zákazu činnosti v trvání tří roků. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i označeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání. Stěžovatel rovněž navrhuje zrušení označeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterým byl zrušen původní rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 10. 2015 č. j. -2241, stěžovatel byl uznán vinným z části výše uvedených pokračujících trestných činů a ve zbývající části byla věc vrácena Krajskému soudu v Hradci Králové k novému rozhodnutí.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel namítá, že poté, co byl původním rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 10. 2015 č. j. -2241 zproštěn viny z části jednání, pro které byla podána obžaloba, odvolací soud neprovedl žádné dokazování, a přesto napadeným rozsudkem uložil nalézacímu soudu, aby provedené důkazy hodnotil odlišným způsobem. Takový postup považuje za nepřípustný, neboť odvolací soud nemůže soudu prvního stupně stanovit, jak má hodnotit důkazy provedené v hlavním líčení.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud předně připomíná svou judikaturu, v níž opakovaně uvedl, že není vrcholem soustavy trestních soudů ( , 90 y), a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu, tj. není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí ostatních soudů (viz např. nález

sp. zn.

). To však platí jen tehdy, jestliže soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté y ( y).

Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatel výše popsanou námitku týkající se údajně nepřípustných pokynů odvolacího soudu uplatňoval již v průběhu trestního řízení. S touto námitkou se přitom zcela dostatečně a přesvědčivě vypořádal v napadeném usnesení Vrchní soud v Praze (srov. č. l. 7-8). Ten totiž vysvětlil, že v napadeném rozsudku ze dne 24. 3. 2016 neudílel žádné pokyny směřující k hodnocení důkazů, ale vyjadřoval se toliko k právnímu posouzení zjištěných skutečností a poukázal na důkazy a skutečnosti, které soud nalézací nevzal dostatečně v úvahu.

Ústavní soud tento závěr Vrchního soudu v Praze potvrzuje. Při zrušení zprošťujícího výroku z původního rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 10. 2015 č. j. -2241 se Vrchní soud v Praze v napadeném rozsudku ze dne 24. 3. 2016 č. j. -2306 ztotožnil s námitkami státního zástupce obsaženými v jeho odvolání, přičemž tyto námitky se týkaly nesprávného hmotněprávního posouzení dané části stíhaného skutku. Vrchní soud v Praze pouze shrnul skutková zjištění, jež vyplynula z důkazů provedených v hlavním líčení, a neprováděl žádné "přehodnocování" těchto důkazů.

Vrchní soud v Praze soudu prvního stupně uložil, aby přihlédl k odvolacím námitkám státního zástupce a aby nevycházel pouze z formálního a dočasného přechodu vlastnického práva k věcem, jichž se měla daná část stíhaného skutku týkat. Je tedy zřejmé, že nešlo o udílení pokynů směřujících k tomu, jakým způsobem mají být důkazy hodnoceny, a že Vrchní soud v Praze toliko soud prvního stupně instruoval v dílčí právní otázce a uložil mu, aby se vypořádal se skutečnostmi, které tento soud dostatečně nezohlednil.

Ústavní soud proto konstatuje, že trestní soudy svými rozhodnutími a postupem nezasáhly do ústavně zaručených práv stěžovatele, a neshledal proto žádný důvod pro kasační zásah.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. září 2017

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu