Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1480/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Janoucha, zastoupeného Mgr. Miroslavem Neradem, advokátem, AK se sídlem Pod Beránkou 1, Praha 6, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 5. 2012 č. j. -366, ve znění usnesení ze dne 1. 11. 2012 č. j. -409, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 10. 2014 č. j. , -473 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2017 č. j. -639, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen " "), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že postupem Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle d (dále jen " ") a právo na zákonného soudce dle y. Navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Vrchního soudu v Praze a rozsudek Krajského soudu v Plzni.

2. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16. 5. 2012 č. j. -366, ve znění usnesení ze dne 1. 11. 2012 č. j. -409, zamítl žalobu stěžovatele na určení členství v bytovém družstvu a práva nájmu družstevního bytu (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II., III., IV., V.). Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolání. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6. 10. 2014 č. j. , -473 potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. a V., změnil výroky II., III., IV. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dovolání stěžovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze předseda senátu Nejvyššího soudu dle z. č. 99/1963Sb., (dále jen ), odmítl, protože neobsahovalo vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

4. Ústavní soud předně podotýká, že podle y ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Ústavní soud zdůrazňuje, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je mj. odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci. Výjimku představují situace, kdy interpretace podústavního práva, kterou soudy zvolily, založila porušení některého základního práva stěžovatele, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně koliduje s všeobecně (konsensuálně) akceptovaným chápáním dotčených právních institutů, event. představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (čímž činí na jeho základě vydané rozhodnutí nepředvídatelným excesem), případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoli smysluplné odůvodnění. Po prostudování ústavní stížnosti a stěžovatelem podaného dovolání dospěl Ústavní soud k závěru, že nic takového v dané věci dovodit nelze.

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá celou řadu pochybení, kterých se výše označené soudy dopustily, přičemž většina námitek směřuje proti postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu. Stěžovatel je přesvědčen, že Nejvyšší soud pouze formálně posoudil podané dovolání, když jej předseda senátu dle odmítl, protože neobsahovalo vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. To je jednou z obligatorních náležitostí dovolání ( ). Dovolatel musí v dovolání uvést nejen to, na jakém ze čtyř předpokladů přípustnosti staví své dovolání, ale musí také doložit, že je tato podmínka splněna. I s ohledem na povinné zastoupení dovolatele advokátem, nestačí pouhá citace zákona (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014

sp. zn.

, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015 sp. zn. ). K doplnění dovolání o odkaz na jeden z předpokladů přípustnosti dovolání dle zde navíc došlo až v replice stěžovatele po uplynutí lhůty pro podání dovolání. Dovolání však může být doplněno o zákonem stanovené náležitosti jen v průběhu trvání lhůty k dovolání ( ). Marným uplynutím prekluzívní lhůty podle se původně odstranitelné vady dovolání stávají neodstranitelnými, a dovolací soud proto k opožděnému doplnění dovolání nemůže z úřední povinnosti přihlížet (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015 sp. zn. ). Nejvyšší soud proto odmítl dovolání, aniž by se zabýval dovoláním po věcné stránce. Své rozhodnutí řádně odůvodnil.

7. K otázce namítaného porušení práva na zákonného soudce Ústavní soud pouze odkazuje na ustanovení , dle něhož o zastavení dovolacího řízení nebo o odmítnutí dovolání, které bylo podáno opožděně, které bylo podáno někým, kdo k dovolání není oprávněn, nebo které nebylo řádně doplněno nebo opraveno a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, může rozhodnout předseda senátu dovolacího soudu nebo pověřený člen senátu. V daném případě stěžovatel v dovolání nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání a v dovolacím řízení nebylo tudíž možné pokračovat. Nejednalo se přitom o odmítnutí z důvodu nepřípustnosti dle , ale o odmítnutí z důvodu absence jedné z obligatorních náležitostí dovolání (k tomu viz i nález ze dne 11. 10. 2016

sp. zn.

). Ústavní soud neshledal ani stěžovatelem namítanou podjatost soudců Nejvyššího soudu, kdy související věc byla rozhodována senátem obsazeným soudcem, který jako předseda senátu odmítl dovolání stěžovatele.

8. Posuzovaná ústavní stížnost je dále pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním jeho námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu.

9. Z těchto důvodů Ústavní soud podle ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti není možno vyhovět ani návrhu stěžovatele na přiznání náhrady nákladů na zastoupení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. září 2017

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu