Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2441/17

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Tibora Danka, zastoupeného Mgr. Ing. Josefem Cardou, advokátem se sídlem Jakubské nám. 109/1, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -440 ze dne 15. 5. 2017, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. -403 ze dne 13. 9. 2016 a usnesení Městského soudu v Brně č. j. -381 ze dne 26. 4. 2016, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení a d.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Městský soud v Brně zamítl návrh stěžovatele na obnovu řízení ve věci jeho žaloby na náhradu škody na zdraví způsobené mu někdejším zaměstnavatelem na pracovišti, vedené u jmenovaného soudu pod sp. zn. . K odvolání stěžovatele bylo toto rozhodnutí v záhlaví citovaným usnesením Krajského soudu v Brně jako věcně správné potvrzeno. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Předně namítl rozpor mezi požadavkem vyčerpání všech vnitrostátních právních prostředků nápravy ve věci jako jedním z předpokladů přijatelnosti stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva a lhůtami uvedenými v pro podání žaloby na obnovu řízení. V této souvislosti stěžovatel namítl protiústavnost úpravy lhůt pro podání žaloby na obnovu řízení. Stěžovatel soudům dále vytkl, že soud prvního stupně odmítl k jeho návrhu inspektorát práce o vyjádření vůbec požádat a odvolací soud tento důkaz, který dle svých slov sám opatřil, odmítl při jednání dne 16. 11. 2010 převzít. V odůvodnění svých rozhodnutí se přitom soudy s neprovedením tohoto důkazu vůbec nevypořádaly. Rovněž Nejvyšší soud se dle názoru stěžovatele k tomuto důkazu v odůvodnění svého rozhodnutí nijak nevyjadřuje. Tuto svoji argumentaci v ústavní stížnosti pak stěžovatel dále rozvedl.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud nedospěl k závěru, že by soudy jakkoli zasáhly do práva stěžovatele na spravedlivý proces. Primárním důvodem zamítnutí návrhu na obnovu řízení bylo zmeškání tříleté objektivní lhůty k jeho podání, které nelze prominout. Stěžovatel sice pokládá úpravu lhůt pro podání takového návrhu za neústavní, ale vedle spojitosti s vyčerpáním všech relevantních vnitrostátních procesních prostředků jako předpokladu přijatelnosti stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva již nerozvádí, v čem by tvrzená protiústavnost měla spočívat. Skutečnost, že zákon vztahuje počátek plynutí objektivní tříleté lhůty k podání návrhu na obnovu řízení právě k právní moci napadeného rozhodnutí (a nikoli až k právní moci posledního v úvahu připadajícího procesního prostředku), neznemožňuje účastníkovi řízení uplatňovat další mimořádné opravné či jiné procesní prostředky. Na žalobu na obnovu řízení přitom není možno pohlížet jako na "záložní" prostředek, k němuž se lze uchýlit po případném neúspěchu v řízení o zmíněných vnitrostátních prostředích nápravy či dokonce až po neúspěšné stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva. Tříletá objektivní lhůta stanovená v je legitimním odrazem požadavku na právní jistotu (srov. např. usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 11. 8. 2015, dostupné na adrese http://nalus.usoud.cz).

Zbývající námitky stěžovatel směřuje do původního, již skončeného řízení, které s důvody zamítnutí jeho nynějšího návrhu na povolení obnovy řízení nesouvisejí. Ústavní soud se jimi proto dále nezabýval.

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle 43 odst. 2 písm. a) jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 29. srpna 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu