Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 4191/16

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti společnosti SYSTHERM, s. r. o., se sídlem K Papírně 172/26, Plzeň, IČ: 64830454, zastoupené JUDr. Ing. Vojtěchem Levorou, advokátem se sídlem Slovanská třída 982/136, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -280 ze dne 25. 10. 2016, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 21. 12. 2016, usilovala stěžovatelka o zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu. Tímto rozhodnutím bylo podle ustanovení věty první , , ve znění pozdějších předpisů (dále též " "), odmítnuto stěžovatelčino dovolání s odůvodněním, že neobsahuje všechny zákonné náležitosti podle , neboť v něm stěžovatelka nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, a v dovolacím řízení pro tuto vadu nebylo možno pokračovat.

Dlužno dodat, že dovolání směřovalo do rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. -250 ze dne 24. 5. 2016, kterým byl k odvolání stěžovatelky potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze č. j. -214 ze dne 27. 5. 2015. Nalézací soud ve zmíněném rozhodnutí zamítl žalobu stěžovatelky, jejímž prostřednictvím se domáhala po žalované společnosti Metrostav, a. s., zaplacení částky 172 550 Kč s příslušenstvím z titulu zadržené pozastávky ze smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky.

V ústavní stížnosti se stěžovatelka nejprve zaměřila na rozhodování soudů prvního a druhého stupně, jimž vytýkala, že se nevypořádaly s jejími námitkami a porušily její právo na spravedlivý proces tím, že neprovedly znalecký posudek, který navrhovala k prokázání rozhodných skutečností. Podle stěžovatelky závěry obecných soudů postrádají oporu v realizovaných důkazech, jsou nelogické a v rozporu s hmotným právem. Stěžovatelka měla tak za to, že obecné soudy vydanými rozsudky zasáhly do jejích ústavně zaručených práv dle , 3 d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla.

Na adresu Nejvyššího soudu stěžovatelka poznamenala, že jí zkrátil na jejích právech, neboť extenzivním výkladem ustanovení jí znemožnil dosáhnout přezkumu rozsudku odvolacího soudu, což ve svém důsledku vedlo současně k posvěcení nezákonnosti nalézacího řízení. Citované ustanovení podle stěžovatelky povinnost, aby dovolatel vymezil konkrétní předpoklad přípustnosti dovolání, výslovně nezakotvuje. Podmiňoval-li za dané situace Nejvyšší soud projednání jejího dovolání splněním předmětného požadavku, postupoval tímto nad rámec zákona.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky z hlediska kompetencí daných mu y, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté y, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

Z obsahu stížnostního návrhu je zřejmé, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení závěru Nejvyššího soudu stran neprojednatelnosti podaného dovolání pro absenci zákonných náležitostí. Její přesvědčení, že Nejvyšší soud odmítl dovolání na základě nesprávné interpretace ustanovení , Ústavní soud ovšem nesdílí. Stěžovatelka totiž pomíjí, že náležitosti dovolání upravuje V něm je, mimo jiné, řečeno, že dovolatel musí uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a ), a dále vymezit důvod dovolání. Po novelizaci, provedené k 1. 1. 2013, je dovolání určeno výlučně k řešení právních otázek (ať již jde o otázky hmotného, či procesního práva, a to včetně ochrany základních práv a svobod - srov. k tomu usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 28. 3. 2013 a zejména nález

sp. zn.

ze dne 19. 11. 2015, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz), přičemž právní úprava "vede" dovolatele k tomu, aby se zabýval povahou svých námitek, jež v (případném) dovolání zamýšlí uplatnit, a to především tím, že mu ukládá za povinnost nejen identifikovat (údajně) nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, ale také vyložit, v čem má být tato nesprávnost spatřována ( ). Dovolatel je vedle toho povinen jím předpokládanou nesprávnost konfrontovat s dosavadní judikaturou dovolacího soudu tím, že musí specifikovat, které z hledisek formulovaných v považuje za splněné, a eventuálně (v závislosti na tom kterém hledisku) odůvodnit, proč tomu tak má být ( ). Jinými slovy vyjádřeno se předpokládá, že dovolatel zpochybní právní posouzení odvolacího soudu s poukazem na to, že vybranou právní otázku již Nejvyšší soud vyřešil, avšak odvolací soud ji posoudil v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, nebo že vybranou otázku již Nejvyšší soud vyřešil, odvolací soud ji posoudil v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, nicméně stěžovatel je toho názoru, že by otázka přesto měla být posouzena jinak, či že vybranou právní otázku již Nejvyšší soud řešil, avšak jeho judikatura je ve vztahu k této otázce nejednotná, anebo že vybranou právní otázku doposud Nejvyšší soud neřešil. V je dále zakotveno, že podání neobsahující vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání nebo neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být doplněno jen po dobu trvání prekluzivní lhůty k dovolání ( věta první ).

Z výše uvedeného vyplývá, že náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou v stanoveny zcela zřetelně. Navíc v době sepisu stěžovatelčina dovolání (tj. 29. 6. 2016) již konkrétně k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovatelce, resp. jejímu právními zástupci, poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat. Stěžovatelce proto nemohly při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti, co má v dovolání uvést.

Navzdory tomu se v projednávané věci stěžovatelka na Nejvyšší soud obrátila s nikoliv řádným podáním. Z textu dovolání, které si Ústavní soud za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že stěžovatelka se ve vztahu k jeho přípustnosti omezila na pouhou transkripci ustanovení , což zákonný požadavek ( ): "V dovolání musí být ... uvedeno... v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání", zjevně nenaplňuje. Odmítl-li tedy Nejvyšší soud podané dovolání jako vadné, nelze mu v tomto směru nic vytknout.

Ústavní soud uzavírá, že v postupu dovolacího soudu nezjistil kvalifikované pochybení, jež by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Na základě této skutečnosti proto přistoupil k aplikaci ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Pokud jde o rozsudky soudu prvního a druhého stupně, stěžovatelka je nezahrnula do petitu ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud vázán. Přestože by z odůvodnění ústavní stížnosti snad bylo možno dovodit, že stěžovatelka mínila napadnout i tato rozhodnutí, Ústavní soud ji k odstranění eventuálního rozporu mezi petitem ústavní stížnosti a jejím odůvodněním nevyzýval, neboť ve vztahu k daným rozhodnutím stěžovatelka řádně nevyčerpala všechny procesní prostředky, které měla k dispozici (míněno dovolání). Její ústavní stížnost by tak v části, v níž v rozsahu zbylých námitek směřuje proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. -250 ze dne 24. 5. 2016 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -214 ze dne 27. 5. 2015, byla podle ve spojení s téhož zákona nepřípustná.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. srpna 2017

Kateřina Šimáčková

předsedkyně senátu