Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3805/16

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti advokáta JUDr. Michala Račoka, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 2016, č. j. -561, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 2016, č. j. -555*), takto:

_______________________

*) ve znění opravného usnesení ze dne 21. 9. 2017

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 2016, č. j. -561, v rozsahu výroků I. a II., které se týkají stěžovatele a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 2016, č. j. -555*), a to pro porušení jeho ústavně zaručených základních práv podle a d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel je advokátem, a proto nemusí být zastoupen jiným advokátem (srov. stanovisko sp. zn. ).

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2011, č. j. -338 (dále jen rozsudek městského soudu), byla výrokem I. zamítnuta stěžovatelova žaloba o zaplacení částky 15.752.625,- Kč jako náhrady škody a ušlého zisku (způsobeno uzavřením smlouvy o převodu cenných papírů) a výrokem II. byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení žalovaným v celkové výši 1.148.024,- Kč. Odvolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu bylo u Vrchního soudu v Praze přiděleno k vyřízení senátu 5 Cmo a vedeno pod sp. zn. . Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 2016, č. j. -555*), byl zamítnut návrh stěžovatele, aby do řízení vstoupila na jeho místo (žalobce) jiná právnická osoba (dále také jen "usnesení o procesním nástupnictví"). V mezidobí bylo opatřením místopředsedy Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2014, sp. zn. , rozhodnuto o tom, že řízení mj. i ve věci bude dokončeno senátem 12 Cmo. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 2016, č. j. -561 (dále také jen "usnesení o nákladech řízení"), byl výrokem I. potvrzen rozsudek městského soudu v bodu II. výroku, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení mj. žalované obchodní společnosti FERONA, a. s., a to částku ve výši 305.022,- Kč. Výrokem II. usnesení o nákladech řízení byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit společnosti FERONA, a. s. náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení ve výši 61.976,- Kč.

Stěžovatel je přesvědčen, že již původním přidělením jeho věci do soudního oddělení 5 Cmo bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce. Podle rozvrhu práce Vrchního soudu v Praze pro rok 2011 neměla být jeho věc podřazena pod obor působnosti "rozhodování o dovoláních ve věcech cenných papírů", nýbrž pod pojem "rozhodování o odvoláních ve věcech z obchodních závazkových vztahů z kupních smluv a ostatních obchodních závazkových vztahů nespecifikovaných u jiných senátů", s tím, že jde o ostatní obchodní závazkový vztah nespecifikovaný u jiných senátů, konkrétně o závazek k náhradě škody. V těchto věcech však rozhodovala v roce 2011 soudní oddělení 1 Cmo, 2 Cmo, , 4 Cmo, 6 Cmo, , 11 Cmo a 12 Cmo, a to v pořadí podle nápadu věci.

Stěžovatel dále namítá, že rovněž následné přidělení jeho věci senátu 12 Cmo bylo učiněno v rozporu s rozvrhem práce Vrchního soudu v Praze pro rok 2014, neboť tento rozvrh práce sice opravňuje místopředsedu soudu při přetížení senátu převést určité věci na jiné senáty, avšak pouze v případě předem určené části nového nápadu. Místopředseda soudu však nebyl tímto rozvrhem práce oprávněn převést do jiného soudního oddělení věci, které již dříve napadly jinému soudnímu oddělení, jak tomu bylo i ve věci stěžovatele. Uvedený postup je podle stěžovatele v rozporu s , o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, neboť nedošlo ke zřízení nového soudního oddělení nebo jeho zrušení a ve věci stěžovatele již původní senát učinil úkony. Přidělení věci senátu 12 Cmo nemůže být podle stěžovatele v souladu ani s zákona o soudech a soudcích, neboť nebyl žádný důvod k tomu, aby soudci zařazení do soudního oddělení 5 Cmo nemohli věc stěžovatele projednat a rozhodnout. V důsledku uvedeného postupu byl odňat svému zákonnému soudci.

_______________________

*) ve znění opravného usnesení ze dne 21. 9. 2017

II.

Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem.

Tento princip subsidiarity vyplývá z ustanovení y, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv úkolem pouze Ústavního soudu. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani součástí soustavy ostatních orgánů veřejné moci, a proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná. Tato zásada je vyjádřena v ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

Výjimky, které z tohoto pravidla Ústavní soud připustil, se týkaly přezkumu rozhodnutí, která uzavírají určitou část řízení nebo která řeší dílčí procesní otázku, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo; to však pouze pokud jsou taková rozhodnutí způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele a pokud je námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod koncentrována jen do tohoto stadia řízení a nemohla by již být v rámci dalšího řízení efektivně uplatněna.

Pokud jde o usnesení o procesním nástupnictví, mohl námitku nezákonného soudce stěžovatel efektivně uplatnit v případném dovolání, o možnosti jehož podání byl v daném usnesení řádně poučen. Uvedený závěr platí, i pokud jde o výrok I. usnesení o nákladech řízení, proti kterému měl stěžovatel rovněž možnost podat dovolání a v jeho rámci porušení práva na zákonného soudce namítat. Pokud by stěžovatel tento procesní prostředek vyčerpal řádně, otevřel by se tím prostor pro případnou nápravu i napadeného nákladového výroku II. usnesení o nákladech řízení, a to i v rozsahu tvrzeného porušení práva na zákonného soudce, neboť o všech dosavadních nákladech daného řízení by popřípadě znovu rozhodl soud v rozhodnutí, jímž by řízení končilo.

Ze shora uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení odmítnout soudcem zpravodajem, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a vyjadřovat se k odůvodněnosti ústavní stížnosti (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2012,

sp. zn.

, a ze dne 20. 12. 2012,

sp. zn.

). Stejně tak musel být odmítnut rovněž návrh na odložení vykonatelnosti napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 2016, č. j. -561, neboť takový návrh sdílí osud věcně neprojednatelné ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. srpna 2017

Jaroslav Fenyk v. r.

soudce Ústavního soudu