Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2219/17

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele Čestmíra Hrbáčka, zastoupeného Mgr. Michalem Čerňanským, sídlem Radlická 2000/3, Praha 5 - Smíchov, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2016, č. j. -116, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 3. 2016, č. j. -92, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 7. 2017 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, a to pro porušení jeho ústavně zaručených základních práv podle , a d (dále jen " ") a y. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl potvrzen v záhlaví uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, kterým byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel domáhal uložení povinnosti žalované Městské části Praha 1 přidělit stěžovateli nový byt na Praze 1 za odpovídajících podmínek.

Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek řízení a tedy i její věcné projednatelnosti. V dané věci však dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, a to hned ze dvou důvodů.

Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil (srov. např. usnesení

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

či

sp. zn.

, dostupná stejně jako rozhodnutí dále citovaná na http://nalus.usoud.cz), že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem. Tento princip subsidiarity plyne již z y, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv úkolem pouze Ústavního soudu; konkrétně je pak vyjádřen v ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

Ústavní stížnost - má-li býti přípustná - proto musí směřovat právě proti onomu rozhodnutí o posledním procesním prostředku nápravy. V projednávané věci stěžovatel proti nyní napadenému rozsudku odvolacího soudu brojil i prostřednictvím dovolání k Nejvyššímu soudu. Ačkoliv však Nejvyšší soud jeho dovolání jako nepřípustné odmítl (usnesení ze dne 3. 5. 2017, č. j. -144), stěžovatel toto rozhodnutí o posledním procesním prostředku nápravy nenapadá, a to nejen absencí tohoto rozhodnutí v petitu ústavní stížnosti, nýbrž také jeho úplným opomenutím ve stížnostní argumentaci. Již tato skutečnost opravňuje Ústavní soud k odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost (srov. usnesení Ústavního soudu dne 14. 10. 2016,

sp. zn.

.

I kdyby však stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ústavní stížností napadl, závěr o nepřípustnosti jeho návrhu by s ohledem na skutkové okolnosti této věci přesto zůstal nezměněn. Z (nenapadeného) usnesení Nejvyššího soudu totiž plyne, že stěžovatel sice tento procesní prostředek k ochraně svých práv formálně uplatnil, avšak neučinil tak procesně relevantním (řádným) způsobem, neboť se nijak nevyjádřil k otázce přípustnosti dovolání (což je ovšem obligatorní náležitostí takového návrhu). Ustanovení je přitom již s ohledem na účel tohoto ustanovení (tj. procesní realizace principu subsidiarity), třeba vykládat tak, že procesní prostředky nápravy v něm zmíněné musejí být vyčerpány řádně (k tomu srov. i usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2016,

sp. zn.

).

S přihlédnutím k uvedenému proto Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel (řádně) nevyčerpal všechny procesní prostředky, které měl k dispozici a navíc rozhodnutí o posledním procesním prostředku nápravy ani nenapadl. Ústavní stížnost je proto nepřípustná ve smyslu ustanovení . Ústavnímu soudu tudíž nezbylo než ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. srpna 2017

Jaroslav Fenyk v. r.

soudce Ústavního soudu