Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1336/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Ing. Ivany Vyhnánkové, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 2, Karlovo nám. 28, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 10. 2015 č. j. -108, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2016 č. j. -130 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017 č. j. -146, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka navrhla zrušení výroku II. v záhlaví uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 a výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze v části, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé co do částky 60 419,- Kč s příslušenstvím. Rovněž navrhla zrušení usnesení Nejvyššího soudu shora uvedeného. Podle stěžovatelky napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu ve smyslu a 3d (dále jen "").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se v řízení domáhala zaplacení přiměřeného zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. . Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 8. 11. 2012 č. j. -50 uložil žalované České republice-Ministerstvu spravedlnosti povinnost zaplatit stěžovatelce částku 25 000,- Kč s příslušenstvím a zamítl žalobu v části, jíž se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 125 000,- Kč s příslušenstvím. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. 5. 2013 č. j. -74 změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku věci samé tak, že uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelce částku 16 250,- Kč, jinak co do částky 108 750,- Kč s příslušenstvím rozsudek potvrdil. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 14. 5. 2015 č. j. -90 zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí z důvodu námitky stěžovatelky, že do výše přiznaného zadostiučinění se nijak nepromítla skutečnost, že předmětné směnečné řízení bylo tzv. zkrácené řízení a zavázal soudy nižších stupňů, aby se zabývaly okolností, že jde o řízení svou povahou specifické, což se může promítnout do výše přiznaného zadostiučinění.

V následujícím řízení soud prvního stupně výrokem I. rozsudku ze dne 13. 10. 2015 č. j. -108 uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelce částku 43 917,- Kč s příslušenstvím a v napadeném výroku II. zamítl žalobu v části, v níž se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 106 083,- Kč s příslušenstvím. Odvolací soud napadeným rozsudkem ve výroku I. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelce částku 45 664,- Kč s příslušenstvím, jinak v tomto výroku co do částky 60 419,- Kč s příslušenstvím rozsudek potvrdil. Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 2. 2017 č. j. -146 dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné podle věty první

Stěžovatelka především namítá, že soud prvního stupně i soud odvolací pochybily při stanovení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, neboť nepřihlédly k tomu, zda s ohledem na kritéria obsažená v až e) , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci (dále jen "") nejsou dány důvody pro procentuální modifikaci základní částky zadostiučinění, resp. pro navýšení základní částky zadostiučinění. Tento postup je podle stěžovatelky v rozporu jak s judikaturou Ústavního soudu, tak i Nejvyššího soudu. Namítá dále, že dovolací soud se její uvedenou námitkou odmítl zabývat. Stěžovatelka uvádí své argumenty svědčící pro závěr, že v projednávaném případě byly dány důvody pro zvýšení základní částky zadostiučinění o přiměřená procenta s odkazem na jednotlivá kritéria a rozepisuje důvody, pro něž by měla být základní částka navýšena.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (y) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. např. nález

sp. zn.

).

Podstatu ústavní stížnosti tvoří polemika stěžovatelky se závěry soudů o aplikaci kritérií podle , resp. se závěrem soudů, že v posuzovaném řízení nebyly dány důvody pro navýšení základní částky zadostiučinění. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno podrobné dokazování, na jehož základě byl řádně zjištěn skutkový stav. Soudy obou stupňů při dalším rozhodování zohlednily závěry vyplývající ze zrušujícího rozhodnutí dovolacího soudu v původním řízení, a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily.

Ústavní soud ani na postupu Nejvyššího soudu - z pohledu ústavněprávního - neshledal žádné pochybení. Jeho rozhodnutí je jasné, srozumitelné a nelze dát za pravdu stěžovatelce, že se dovolací soud její námitkou nezabýval. Naopak dostatečně objasnil, proč námitky stěžovatelky vztahující se k aplikaci jednotlivých kritérií podle , nemohou založit přípustnost dovolání. Ostatně, Ústavní soud se v rámci přezkumu zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení

sp. zn.

a

). Odkazy stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu nejsou případné, neboť se týkají skutkově i právně odlišných věcí.

Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení vytýkaných základních práv. Závěrem lze jen doplnit, že věc dvakrát prošla řízením před obecnými soudy všech stupňů, včetně Nejvyššího soudu, takže stěžovatelka měla obsáhlý prostor k předložení a projednání svých námitek. Jak soud odvolací, tak i Nejvyšší soud se s jejími argumenty dostatečně vypořádaly a v detailech stačí odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. srpna 2017

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu