Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2096/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem, sídlem Jindřicha Plachty 3163/28, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2017 č. j. -382, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2016 č. j. -341, ve znění opravného usnesení ze dne 19. ledna 2017 č. j. -360, a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 27. června 2016 č. j. -293, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jako účastníků řízení, a V. Z., zastoupené opatrovnicí A. H., jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces podle d (dále jen "") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a do práva na ochranu vlastnického práva zakotveného v y a Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Z ústavní stížnosti, z podkladů předložených stěžovatelem a z vyžádaného spisu Okresního soudu v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") sp. zn. se podává, že vedlejší účastnice se žalobou domáhala určení vlastnického práva ke konkretizovaným nemovitostem v katastrálním území Mladá Boleslav, které darovala stěžovateli a dar později odvolala pro nevděk. Po provedeném dokazování okresní soud rozsudkem ze dne 2. 6. 2015 č. j. -196 žalobě vyhověl, protože darovací smlouvu shledal absolutně neplatnou pro nedostatek způsobilosti vedlejší účastnice ji uzavřít (pro duševní poruchu trvalého charakteru, která ji činila k tomuto úkonu neschopnou).

3. Na základě stěžovatelova odvolání Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 22. 10. 2015 č. j. -229 zrušil rozsudek okresního soudu, když nepovažoval dokazování za řádně provedené.

4. Po doplnění dokazování okresní soud rozsudkem ze dne 27. 6. 2016 č. j. -293 opět žalobě vyhověl, a to ze shodných důvodů, a konstatoval, že vedlejší účastnice nebyla schopna v důsledku rozvíjející se demence v době uzavření darovací smlouvy dostatečně pochopit její obsah a její následky; rozpoznávací schopnosti vedlejší účastnice byly více než podstatně sníženy ve schopnosti posoudit své jednání a jeho následky.

5. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, a protože krajský soud dospěl k závěru, že není důvodné, rozsudkem ze dne 10. 11. 2016 č. j. -341 potvrdil rozsudek okresního soudu. V odůvodnění uvedl, že žaloba je po právu a lze ji v plném rozsahu vyhovět. Opravným usnesením ze dne 19. 1. 2017 bylo v záhlaví rozsudku opraveno datum stěžovatelova narození. Rozsudek byl stěžovateli doručen dne 30. 11. 2016, opravné usnesení dne 30. 1. 2017.

6. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním osobně doručeným okresnímu soudu dne 27. 1. 2017, jehož přípustnost vyjádřil domněnkou, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky nejen hmotného práva, ale i procesního a dovolacím soudem by měla být tato právní otázka posouzena jinak, a popsal průběh soudního řízení s důrazem na závěry obou soudů, se kterými nesouhlasil. Podáním doručeným okresnímu soudu dne 17. 3. 2017 svoje dovolání upřesnil, když formuloval dvě právní otázky, jichž se týká údajné nesprávné právní posouzení věci, a to zda došlo k naplnění podmínek pro aplikaci č. , a zda v řízení bylo oběma soudy správně provedeno hodnocení důkazů podle , s názorem, že krajský soud se při jejich řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě jsou tyto otázky v judikatuře dovolacího soudu řešeny rozdílně (s odkazy na tři rozhodnutí Nejvyššího soudu). V další části polemizoval se závěrem o duševní poruše vedlejší účastnice a jejím vlivu na (ne)platnost darovací smlouvy. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání usnesením ze dne 27. 4. 2017 č. j. -382 odmítl po zjištění, že neobsahuje obligatorní náležitost, a sice vymezení toho, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Vzal v úvahu, že napadený rozsudek byl usnesením opraven, a to v datu narození stěžovatele, že však doručením opravného usnesení nezačala běžet nová dvouměsíční lhůta k podání dovolání, tudíž nemohl přihlédnout k obsahu podání označeném jako "upřesnění dovolání". Uzavřel, že v původním dovolání žádnou právní otázku k dovolacímu přezkumu neformuloval, toliko obsahově polemizoval s tím, jak soudy ve věci rozhodly. Pro úplnost doplnil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle uvedeného ustanovení .

II.

Argumentace stěžovatele

7. V ústavní stížnosti stěžovatel - po tvrzení o zásahu do základních práv (bod 1.) - koncentruje pozornost na posouzení neplatnosti právního úkonu podle č. , k níž se vyžaduje bezpečné zjištění, že účastník právního úkonu nedokáže posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout. V postupu soudů shledává porušení kogentních norem tzv. podústavního práva, konkrétně a 132 ve spojení s , o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, a to v důsledku jejich svévole. Brojí proti znaleckému posudku o duševním stavu vedlejší účastnice, jehož závěry vyvracejí svědecké výpovědi, namítá též podjatost znalce.

8. Za porušení práva na spravedlivý proces považuje stěžovatel nevyhovění jeho návrhu na doplnění dokazování, a to zejména provedení výslechu notářky, která sepsala darovací smlouvu; přičemž provedení tohoto důkazu považuje stěžovatel za zásadní pro posouzení otázky platnosti uzavřené darovací smlouvy. Namítá též porušení při protokolování projevů účastníků v průběhu řízení.

9. Vůči postupu Nejvyššího soudu při hodnocení přípustnosti dovolání stěžovatel žádnou konkrétní námitku neformuloval.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "").

IV.

Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti je třeba - s ohledem na formulaci jejího petitu - rozdělit do dvou částí, nejprve posouzení přípustnosti proti usnesení Nejvyššího soudu (body 12. až 14.), posléze posouzení přípustnosti proti rozsudkům krajského soudu a okresního soudu (body 15. až 16.).

12. Stěžovatel svým dovoláním napadl rozsudek krajského soudu, jehož přípustnost vymezil způsobem popsaným výše (bod 6.). Ústavní soud po zjištění obsahu dovolání se shoduje s Nejvyšším soudem, že stěžovatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání, a dodává, že se stěžovatel o formulaci takové relevantní otázky ani nepokusil.

13. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud shledal, že stěžovatelova ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016

sp. zn.

(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z obsahu stěžovatelova dovolání plyne nepochopení příslušné právní úpravy, konkrétně pak nezbytnost naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (podle ) a vymezení způsobilého dovolacího důvodu (podle ), jakož i otázky zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, konkrétně pak respektování požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti ( ). Ústavní soud připouští, že současná konstrukce právní úpravy dovolání klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014

sp. zn.

).

14. Ústavní soud dodává, že v době podání stěžovatelova dovolání (na počátku roku 2017) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovateli, resp. jeho právnímu zástupci, poskytnout návod jak obsah dovolání formulovat. Tento závěr koresponduje přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).

15. Odmítnutí stěžovatelova dovolání Nejvyšším soudem pro absenci předpokladu přípustnosti dovolání má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadeným rozsudkům krajského soudu a okresního soudu.

16. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ), či nikoliv. Bylo-li totiž stěžovatelovo dovolání řádně odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení žádné otázky zakládající jeho přípustnost, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. věta za středníkem ), je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudku krajského soudu a rozsudku okresního soudu - považovat za přípustnou.

17. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle a podle odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. srpna 2017

Jan Filip v. r.

předseda senátu