Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1824/17

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti J. S., zastoupeného Mgr. Jiřím Mikundou, advokátem se sídlem v Kopřivnici, Štefánikova 244/18a, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2017, č. j. -52, a Městského soudu v Praze ze dne 14. července 2016, sp. zn. , a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. dubna 2016, č. j. -1560, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), požaduje stěžovatel zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho práva zakotvená v a 38 odst. 2 d, jakož i v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Výše uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle a 3 , a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let podmíněně odloženému na zkušební dobu dvou let; byla mu uložena povinnost ve zkušební době podle svých možností nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil, a současně i povinnost uhradit poškozeným na náhradu škody ve výroku uvedené částky. Odvolání stěžovatele i státního zástupce proti rozsudku citovaným usnesením Městský soud v Praze zamítl; následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že rozhodnutí soudů všech stupňů vykazují extrémní nesoulad mezi obsahem provedených důkazů a jejich hodnocením, jsou proto svévolná. Provedené důkazy si odporují, soudy se vnitřními rozpory nezabývaly a hodnotily je pouze povrchně. Stěžovatel tak nesouhlasí s existencí či pravostí některých účetních dokladů, tvrdí, že nevěděl, a s ohledem na složitost problematiky ani vědět nemohl, že předmětná společnost není plátkyní DPH. Stěžovatel přitom jednal v důvěře v odbornost zaměstnanců společnosti a správnost předkládaných listin. Obecné soudy nezjišťovaly, zda stěžovatel mohl o neplacení DPH společností vědět, ani neprokazovaly, zda měl povědomost, že společnost nepodává přiznání k DPH. Dále stěžovatel uvádí, že projednávání jeho trestní věci bylo dvakrát odloženo, a je proto evidentní, že mělo probíhat řízení daňové, a nikoliv (ultima ratio) řízení trestní. V jeho věci trestní právo supluje civilní spor, s čímž souvisí i výše tvrzené škody, která některým subjektům vůbec nevznikla. V řízení se věcí dostatečně zabýval teprve dovolací soud - tím byl stěžovatel připraven o dva soudní stupně. Přesto ani Nejvyšší soud jeho práva nehájil relevantně.

Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí, z nichž zjistil průběh řízení a současně skutečnost, že námitky předestřené v ústavní stížnosti stěžovatel uplatnil již v řízení o opravných prostředcích. Nejprve rozhodl Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 14. dubna 2014, č. j. -1202, který pro procesní pochybení zrušil Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. září 2014, sp. zn. . Ani druhý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 21. července 2015 neobstál před odvolacím soudem, který jej zrušil usnesením ze dne 7. října 2015, sp. zn. , a nalézacímu soudu přikázal provedení dalších výslechů. Teprve poté vydal Obvodní soud pro Prahu 8 shora napadený rozsudek. Stěžovatel byl shledán vinným pro přečin podvodu, kterého se dopustil jako jednatel a jediný společník společnosti s ručením omezeným tím, že poškozeným fakturoval platby včetně DPH, přestože jeho společnost plátcem DPH v té době nebyla, čímž bezdůvodně inkasoval částku přesahující 450 000 Kč. Stěžovatel prý netušil, že jeho společnost přestala být plátcem DPH a nemohl o tom ani mít povědomí, protože tyto záležitosti měla na starosti účetní; on jen nárazově podepisoval hromadu připravených písemností, aniž měl povědomí o jejich konkrétním obsahu.

V průběhu řízení stěžovatel opakovaně tvrdil, že problematice placení DPH nerozumí a nelze to po něm ani spravedlivě požadovat, neboť je to složitá agenda. Jako jednatel společnosti však je odpovědný za dokumenty, které v průběhu dlouhé řady měsíců podepisuje a předkládá smluvním partnerům, pokud tuto svou činnost nedeleguje na někoho jiného, dostatečně informovaného o chodu společnosti.

Nalézací soud, i přes některá prvotní pochybení, provedl dokazování v rozsahu, dostatečném pro závěr o vině stěžovatele. Odvolací soud pak neměl důvod rušit napadený rozsudek ani měnit výrok o trestu, jak požadoval státní zástupce, protože považoval učiněné závěry za dostatečné a rozsudek za srozumitelný a přezkoumatelný. Rovněž Nejvyšší soud velice důkladně přezkoumal napadená rozhodnutí a jasně vysvětlil, proč je považuje za správná.

Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti reaguje pouze na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která reálně dopadají na ústavně zaručená práva. Pokud stěžovatel předestírá svoji nespokojenost se závěry obecných soudů a namítá nesprávné posouzení věci, jde jen o polemiku s rozhodnutími soudů; stěžovatel tedy netvrdí nic, co by svědčilo, že postup obecných soudů je v rozporu se zákonem, nebo že by jeho aplikací byl stěžovatel zkrácen ve svých právech. Postup soudů byl v pořádku, a proto Ústavní soud tvrzený zásah neshledal.

Podle ustanovení proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. července 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu