Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1739/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky INNA, WEST CZ s. r. o., Domažlická 836, Stod, zastoupené JUDr. Františkem Grznárem, advokátem, AK se sídlem Paroubkova 228, Domažlice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 8. 2016 č. j. -45 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2017 č. j. -64, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen " "), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že postupem Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu byla porušena její ústavně zaručená práva, a to právo vlastnit majetek podle d (dále jen " "), právo podnikat a získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle a 3 y a právo na spravedlivý proces podle y. Navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem usnesení Vrchního soudu v Praze a usnesení Nevyššího soudu zrušil.

2. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. 8. 2016 č. j. -45 potvrdil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 6. 2016 č. j. -20. Krajský soud v Plzni tímto usnesením zamítl žalobu pro zmatečnost podanou stěžovatelkou proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 10. 2011 č. j. -20 o zjištění úpadku. Důvodem zamítnutí žaloby pro zmatečnost bylo opožděné podání této žaloby stěžovatelkou. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 3. 207 č. j. -64 dovolání žalobkyně podle z. č. , (dále jen ), odmítl.

3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

4. Ústavní soud předně podotýká, že podle y ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými (civilními, trestními, správními) soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Ústavní soud zdůrazňuje, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je mj. odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci.

6. Výjimku představují situace, kdy interpretace podústavního práva, kterou soudy zvolily, založila porušení některého základního práva stěžovatele, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně koliduje s všeobecně (konsensuálně) akceptovaným chápáním dotčených právních institutů, event. představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (čímž činí na jeho základě vydané rozhodnutí nepředvídatelným excesem), případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoli smysluplné odůvodnění.

7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že se v původním řízení nemohla před rozhodnutím o zjištění úpadku nijak bránit, když nejprve bylo nařízeno k projednání insolvenčního návrhu ústní jednání, které bylo následně odvoláno. Dále má stěžovatelka za to, že žaloba pro zmatečnost byla podána včas, neboť rozhodnutí o úpadku nebylo stěžovatelce řádně doručeno a soudy tuto otázku řádně nezkoumaly, stejně tak nepřihlédly ani k chybnému vyznačení doložky právní moci a k tomu, že údaje na doručence neodpovídají skutečnosti. Soudy rozhodly bez nařízení jednání. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že rozhodnutí o prohlášení konkurzu bylo vydáno před nabytím právní moci rozhodnutí o úpadku.

8. Ústavní soud po zhodnocení námitek obsažených v ústavní stížnosti nedospěl k závěru, že by napadená rozhodnutí vykazovala výše uvedené znaky protiústavnosti, které by odůvodňovaly zásah do pravomoci obecných soudů. Vrchní soud v Praze, který potvrdil rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, kterým Krajský soud v Plzni zamítl žalobu pro zmatečnost pro opožděnost, řádně odůvodnil (stejně jako Krajský soud v Plzni), proč považoval žalobu pro zmatečnost stěžovatelky za opožděnou a zamítl žalobu bez nařízení jednání. S ohledem na to, že rozhodnutí krajského soudu o zjištění úpadku neobsahovalo řádné poučení o odvolání, činila lhůta pro podání odvolání tři měsíce. Rozhodnutí o zjištění úpadku bylo stěžovatelce doručeno dne 17. 10. 2011. Stěžovatelka však ani přes výzvu soudu prvního stupně neoznačila žádný relevantní důkaz prokazující, že odvolání proti tomuto rozhodnutí bylo skutečně podáno. Tříměsíční lhůta k podání žaloby pro zmatečnost tak marně uplynula a soud žalobu pro zmatečnost doručenou mu dne 19. 5. 2016 postupem dle pro opožděnost zamítl. Nemohl tedy přistoupit k meritornímu projednání vad namítaných stěžovatelkou. Důvody odmítnutí dovolání v odůvodnění svého rozhodnutí řádně vyložil i Nejvyšší soud. Ten odmítl dovolání pro nepřípustnost a pro vady, které nebyly ve lhůtě odstraněny a nebylo pro ně v dovolacím řízení možné pokračovat ( ). Rozhodnutí odvolacího soudu je dle Nejvyššího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (upozornit je možné pouze na nesprávný odkaz na , který upravuje lhůtu pro podání žaloby na obnovu řízení). V části dovolání pak stěžovatelka uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že obě napadaná rozhodnutí obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, z nichž jasně vyplývají závěry, k nimž oba soudy dospěly.

9. Z těchto důvodů Ústavní soud podle ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. července 2017

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu